Darina Košická si splnila sen | E15.cz

Darina Košická si splnila sen

Devatenáctiletá volejbalistka má na kontě starty v juniorské reprezentaci a první zkušenosti s extraligou.

Talentovaná volejbalistka Darina Košická má za sebou dvě sezony v dresu extraligového Sokola Frýdek-Místek a také účast na Mistrovství Evropy juniorek, hrané loni v létě v Itálii. Kdy jste se poprvé dostala k volejbalu?
Na prvním stupni asi v páté třídě k nám jednou přišel pan učitel z 11. základní školy. Sdělil nám, že se koná volejbalový nábor a že kdo má zájem, ať příjde na Sokolovnu, kde se dozví podrobnější informace. Na Sokolvně jsme absolvovaly nábor, ze kterého si tělocvikáři vybrali ty nejnadanější. Holkám, které uspěly, přišlo písemné vyjádření přímo domů. To prakticky znamenalo, že od šesté třídy jsem začala chodit do sportovní třídy. Od kdy jste hrála nějaké soutěžní zápasy?
Během prvního roku, čili v šesté třídě, to byla ještě taková přípravka, kde šlo o to, seznámit se s míčem. O rok později už jsme jako mladší žačky hrály oblastní přebor mezi školami. Dalo by se říct, že tady přišly první úspěchy, což dokazují poháry, které jsou na 11. základní škole vystavené. Později jako starší žačky jsme už hrály pod Sokolem a i tady se nám dařilo. Pokud si dobře vzpomínám, vyhrály jsme Mistrovství Moravy pod vedením trenérského dua Podola, Gorecká. Později nás trénoval pan Kozel, ale ten poté odešel do Ostravy, patrně za prací. Který trenér se nejvíce podílel na vašem volejbalovém růstu?
Ze začátku to asi byla paní Gorecká. Později určitě trenér Kozel, protože mě vždycky bral dříve mezi ty starší a snažil se mi dát příležitost. Ale potom odešel do Ostravy, tuším na sportovní gymnázium.
Neuvažovala jste nad tím, že byste ze základní školy šla na sportovní gymnázium? Právě pan Kozel mi tuto možnost nabízel, ale odmítla jsem ji. Starší spoluhráčky mi řekly, že když na sobě budu pracovat, tak se v budoucnu můžu do hlavního týmu dostat a nemusím kvůli tomu chodit do Ostravy, kde mají svoje hráčky. Na sportovní gymnázium jsem nechtěla také z toho důvodu, že bych musela do školy každý den dojíždět. Proto jsem dala raději přednost střední škole v místě bydliště. Přišla vám někdy nějaká pozvánka do reprezentačního výběru?
Nejprve v mladších kategoriích jsem zažila výběry krajů. To mohla být tak osmá nebo devátá třída na zákkladní škole. Každý kraj v republice reprezentovaly nejlepší hráčky a jednotlivé výběry hrály o nejlepší výběr v republice. Moravskoslezský kraj jsem reprezentovala dvakrát a v obou ročnících jsme soutěž vyhrály. Mládežnické celky Moravskoslezského kraje bývaly na takovýchto turnajích pravidelně úspěšné. Na těchto turnajích už byli přítomni i reprezentační trenéři, ale my jsme o tom ještě nevěděly. Tenkrát mě poprvé kontaktoval trenér mladších kadetek, pan Novák, ale jelikož jsem měla zdravotní potíže a nějakou dobu jsem dokonce ležela v nemocnici, musela jsem se z reprezentačního soustředění omluvit. O rok později si mě při extraligovém utkání kadetek v Brně vyhlídl nový reprezentační trenér a pozval mě na soustředění. Jak často reprezentační soustředění probíhala?
Skloubit školní povinnosti s reprezentačními pro mě nebylo jednoduché. V té době jsem byla ve třetím ročníku na Obchodní akademii. Soustředění se konala během školního roku, takže to bylo časově velice náročné. Do školy jsem chodila třeba jen tři dny v týdnu a pak jela někam na soustředění, ze kterého jsem se vrátila v noci z neděle na pondělí a ráno jsem už zase musela vstávat do školy. Sice jsem žádala o individuální studijní plán, ale škola mi v tomhle bohužel nevyšla vstříc. Jakou zkušenost vám působení v reprezentaci dalo?
Určitě velikou, ale není to nic jednoduchého. Na člověka je tam daleko větší tlak než v klubu. Trenéři od hráček čekají excelentní výkony. Takže hráčka musí být dostatečně psychicky silná, aby takovýto tlak ustála. Ale přesto mám k reprezentaci velmi kladný vztah. Díky působení v ní jsem poznala spoustu nových lidí, mám teď hodně přátel v celé republice. Poznala jsem spoustu zemí, takže je to rozhodně dobrá zkušenost. Jaký je rozdíl mezi hráčkami, které jste poznala v reprezentaci a vašimi spoluhráčkami v klubu?
Tak je to samozřejmě markantní rozdíl. Jde poznat, že v reprezentaci s vámi i proti vám hrají nejlepší hráčky daných zemí. Na Mistrovství Evropy juniorek jsme třeba byly v průměru nejmenší hráčky turnaje. Takové Rusky měřily i dva metry, takže jsme na ně ze začátku nevěřícně zíraly. Belgičanky zase vypadaly jako muži. Byly takové zdatné, urostlé. Ty hráčky však také jinak trénují. Na trénincích daleko více dřou i v klubech, u nás máme rezervy. Juniorské reprezentační celky navíc hrají nejvyšší soutěž s ženami, takže za sezonu posbírají neskutečné množství zkušeností z těžkých zápasů, což se pak musí někde projevit.
Jakého největšího úspěchu jste s reprezentací dosáhla?
Tak myslím, že úspěch už byla samotná účast na Mistrovství Evropy v Itálii. Na šampionát jsme se kvalifikovaly v Estonsku, kde probíhaly zápasy o účast na Mistrovství Evropy. Z první skupiny postoupily přímo Srbky, my jsme skončily druhé, takže jsme musely absolvovat druhou skupinu, ze které jsme pak postoupily s Belgičankama na evropský šampionát.
Jaká byla návštěvnost na zápasech Mistrovství Evropy?
Řekla bych, že stejná jako návštěvnost na extraligových zápasech juniorek. Vždycky se přišli podívat hlavně rodiče, příbuzní, známí a kamarádi, ale širší veřejnost ani moc ne. Ta až na zápasy dospělých.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!