Daň začátečníka: hledání kešky v Turoveckém lese překazil divočák | E15.cz

Daň začátečníka: hledání kešky v Turoveckém lese překazil divočák

Geocaching je hra, při které lidé lezou i po čtyřech. Začátečníci mají pocit, že hledají jehlu v kupce sena.

Šifry, hádanky, prodírání se křovím nebo brodění potokem. U cíle schránka a v ní ukrytý většinou levný předmět. Lidem, kteří hrají geocaching, ale jeho odhalení přináší pocit euforie. Redaktor Sedmičky oslovil některé hráče v Táboře a sám si zkusil, co při hledání skutečně zažívají.

Schůzka s hráčem Milošem Paťhou mě natolik navnadila, že jsem se rozhodl geocachingu obětovat nedělní odpoledne. Popravdě, většinu odpoledne jsem proklínal server na internetu, do kterého se musí každý přihlásit, aby mohl hrát. Tři hodiny se mi nedařilo přijít na způsob, jak najít jedinou mapu nebo souřadnici, podle které bych vyrazil do terénu hledat ukrytou schránku. Slangově, ale i oficiálně označovanou jako kešku.

Za první keškou

„Dělalo mi také problémy proklikat se různými odkazy, abych mohl začít. Ale každému pomůžou rady a blogy zkušených hráčů na internetu. Nejste žádnou výjimkou. Zkrátka průměrný začátečník,“ utěšoval mě Miloš Paťha.

První euforický stav jsem tak zažil ve chvíli, kdy jsem pro sebe konečně našel úkol. Zněl asi takhle: 36°13 26.33 N, 112°19 41.89 W.
„Některé kešky se nedají bez GPS vůbec najít. K jiným zase vedou úlohy, ke kterým člověk sbírá nápovědu například při procházce městem. Někde počítá třeba okna kostela, jinde zase hledá vzkaz pod třetím schodem kostelní věže. Podle indicií pak získá souřadnici, která vede k cíli, anebo přímo popis cesty,“ vysvětluje mi Paťha.

Já jsem byl sice odkázaný na souřadnici, ale na štěstí v zadání nechyběl popis místa. Byl to významný strom v Turoveckém lese. V jeho blízkosti jsem po chvíli našel v zemi zahrabanou kešku.
Získal jsem ale jen odkaz k další souřadnici, kde je ukrytá takzvaná finální keška. Vzpomněl jsem si na Paťhova slova. Některé zkrátka bez GPS nejdou najít.

Vyrazil jsem zpátky do redakce, abych získal na fotomapách alespoň přibližný obrázek utajeného místa.

Útok černé zvěře

Musí to být určitě stejný druh listnatého stromu, pod kterým byla schovaná ta první keška, říkám si. V jinak borovicovém a smrkovém lese ho najdu určitě lehko. Když ale rozpoznám mýtinu, která by odpovídala satelitnímu snímku, zjišťuji, že listnáčů je tu hned několik.

Zkouším obcházet jeden po druhém. Brodím se potokem, prodírám se nízkými smrčky, mám pokousané nohy i ruce od komárů. Sám sebe překvapuji, že mě nepřepadají myšlenky na ústup. Hra mě zřejmě nenápadně pohltila.

Vybavuji si vyprávění dalších táborských hráčů geocachingu Petra a Jany, když vzpomínali na svou první nalezenou kešku. „Bylo to na Silvestra. Lezli jsme po lese, totálně vyčerpaní a mokří. Keška patřila k těm složitějším. Skládala se z víc úkolů a my někde udělali chybu. Nakonec jsme to museli vzdát,“ říkala Jana.

Mě ale počasí netrápilo, do úplné tmy bylo také hodně daleko. Příroda mi přesto zhatila plány. Při plahočení k dalšímu stromu mě zastavil silný dupot. Ve vysoké trávě se vlnil černý hřbet divočáka. Ani jsem se neohlédl, jestli mě pronásleduje. Vydýchat jsem se musel až u cesty na kraji lesa. Pro dnešek bylo rozhodnuto. Schránku musím najít jindy.

Krušné začátky

Dramatičtější hledání první kešky čeká zřejmě každého začátečníka. I Miloš Paťha se svěřil s takovou příhodou. „Vyrazil jsem s GPS do Pacova a kešku hledal hodně dlouho. Nakonec byla na mýtince v kořenech stromu. Jenže mi došla baterka a já jsem asi v zápalu pátrání úplně ztratil pojem o tom, kde jsem. Dlouho jsem potom bloudil a hledal cestu z lesa,“ směje se Paťha.

Dnes už má nasbíraných kolem dvou set padesáti schránek. Kešky jsou pro něj a jeho přítelkyni zároveň tipy na výlet. „Někdy jdeme po keškách ve městě, jindy zase zamíříme do přírody,“ říká.
Schránky jsou všude většinou rafinovaně ukryté. Každý si je může dokonce vymyslet a kdekoliv schovat. Potom je pro ostatní přihlásí na internetu. „Vtipné jsou třeba magnetické kešky. Můžou být přichycené zespoda čehokoliv. Vím, že bývají i pod sedačkami v autobusech,“ popisuje Paťha kreativitu hráčů.

Obletí i svět

Kešky často putují po celém světě. „Vím, že jednu posílali lidé z Rakouska do Finska nejspíš přímo určenému člověku,“ vypráví Jana a popisuje systém podrobněji.

V keškách jsou prý travelbugy. Známky, které mají unikátní číslo. Kdo je najde, opíše číslo na internet a keška se mu přičte ve statistikách. Zároveň uvede, kam ji posunul dál. A na něj potom naváže další hráč.
„Dostala se nám do rukou dokonce jedna keška z Ameriky. Sám bych chtěl zkusit poslat nějakou kolem světa. Schválně, za jak dlouho by se vrátila,“ slibuje si Petr.
Vysvětluje, že pokud je ve schránce předmět, který si člověk může odnést, je zvykem vyměnit ho za jiný, o něco cennější. „Většinou jsou v nich vstupenky, jízdenky, hračky z kinder vajíček, ale znám jednu, ve které jsou jen plyšáci,“ popisuje.

Historii schovaných předmětů, pokud je uvedená, se každý dočte na internetu, když si kešku vybírá. Nejčastější jsou stránky www.geocaching.comwww.geocaching.cz.

Zasnoubili se při hře

Podle Miloše Paťhy není geocaching mánie. Může být příjemným zpestřením procházek nebo rodinných výletů. Ale každý hráč by měl pamatovat na to, aby ho při vybírání nikdo neviděl. „Mohl by pak schránku poškodit nebo zničit, a to by byla škoda,“ říká.

I když Petr a Jana mají geocaching také jen jako zábavu, díky němu se i zasnoubili. „Petr si vymyslel kešku v místě, které máme oba rádi. Pořád jsem se divila, kam mě to vede. Když jsem schránku otevírala a otočila se, klečel u mě na kolenou a prosil mě o ruku,“ vzpomíná Jana s úsměvem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!