Čtrnáct dní se pořádně nevyspali | E15.cz

Čtrnáct dní se pořádně nevyspali

Musil Josef

Obyvatelé, kteří bydlí poblíž železničního přejezdu v Rokycanově ulici v Táboře, mohou zase otevírat okna. Nepříjemné houkání vlaků skončilo.

Vlak zběsile houkal, psi štěkali. Budili se děti i dospělí. Takový budíček měli pravidelně ve čtyři hodiny ráno všichni, kteří bydlí poblíž železničního přejezdu v Rokycanově ulici v Táboře.

Od 18. května denně od časného rána do noci musel každý vlak, který se blížil k přejezdu, zpomalit a hlasitě houkat. Na přejezdu totiž nefungovala světelná signalizace a závory. Řidiče i chodce varovaly čtyři značky stop.

Houkáním nejvíce trpěly malé děti. „Přijela k nám na návštěvu dcera s pětiměsíční Markétkou. Sotva jsem holčičku uspala, hned zahoukal vlak, ona se probudila a začala řičet. Měla jsem slzy v očích. Sama jsem byla celou tu dobu málo vyspalá, protože nemám hluboký spánek, a když mě ve čtyři ráno vzbudilo houkání, už jsem pořádně neusnula,“ svěřila se Danuše Drsová z Rokycanovy ulice. Pamatuje, když tudy ještě jezdily vlaky na páru. „To byl taky hukot. Co se tady teď dělo čtrnáct dní, mi hlukem připomínalo dobu starých lokomotiv,“ porovnala Drsová.

Robert Šmíd bydlí ve vzdálenější Husinecké ulici. Má v domě nová okna, a přesto houkání rušilo spánek jeho dvou jednoletých dětí. Vadilo mu, že se nikde nedočetl o chystaných změnách. „Nikdo nám o takových věcech předem neřekl. Ani jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat,“ stěžoval si Šmíd.

Stejné rozhořčení sdíleli především nájemníci z Milíčovy ulice, která vede souběžně s tratí. Z okna se sice dívali na nové protihlukové bariéry, jimiž je zdejší koridor vybavený, ale ušními bubínky jim skoro každých deset minut lomcoval řev vlakové houkačky.

„My jsme tady na běžný hluk vlaků zvyklí a nevnímáme ho. Na to děsivé houkání se ale zvyknout nedalo,“ přiznával Milan Sekera z Milíčovy ulice. Jeho manželka Maja dodala, že kdyby houkání trvalo ještě o nějaký den déle, odjela by za vnučkou do Prahy. „Bylo to na zbláznění. Do půlnoci vlaky houkaly dost často, pak bylo trochu klidu, ale časně ráno to začalo nanovo. Vždyť tohle je mezinárodní koridor, a proto dráha musí mít připravené nějaké rychlé řešení, když dojde k jakémukoliv problému,“ zamyslela se Maja Sekerová.

Rozhořčený byl také Jakub Šáda, který bydlí ve stejné ulici přímo u přejezdu. Divil se, proč dráhy přejezd neuzavřely pro motoristy i pěší, protože by se podle jeho názoru dalo využít blízkého podjezdu v Bydlinského ulici.

Většina stížností mířila k přednostovi stanice Tábor Milanu Vodákovi. „Jednalo se o jednu ze závěrečných etap dobudování čtvrtého koridoru v úseku Doubí – Tábor. Bylo vypnuté předchozí zabezpečovací zařízení a na jeho místo pak přišlo nové, mnohem bezpečnější, které je řízené počítačem,“ vysvětlil přednosta.

Odstávka měla původně trvat až do 7. června. „Moc mě mrzelo, když si u nás lidé stěžovali, ale my jsme za to opravdu nemohli. Nejsme totiž zhotoviteli práce. Proto jsme společně se Správou železniční dopravní cesty, která je majitelem zařízení, dojednali, aby si stavební firma pospíšila. Práce dělalo OHL ŽS, železniční sdružení Doubí – Tábor. V pondělí 1. června firma na přejezdu zprovoznila nové zařízení a obyvatelé už zase můžou klidně spát,“ uklidnil Vodák.

Houkání bylo nutné. Strojvůdci zodpovídali za to, že jim nikdo nevběhne či nevjede pod vlak. Protihlukové bariéry před přejezdem a za ním snižují přehlednost provozu, a proto se zvukovým signálům nedalo vyhnout, když nefungovaly závory a světla. Proč vlastně firma OHL ŽS neinformovala občany, kteří bydlí u trati, o tom, že je bude rušit silné houkání vlaků ve dne v noci? Ředitel výstavby Lumír Pyszko zprávu o chystaných pracích oznámil městu Tábor pomocí e-mailu. „Na začátku jsme ani nevěděli, jak dlouho budou práce trvat. Ale o tom, jestli vlaky při tom budou houkat nebo nebudou, jsem obyvatele neinformoval,“ sdělil Pyszko.

Autor: Musil Josef
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!