Čtenáři: Opava a Bezruč patří k sobě | E15.cz

Čtenáři: Opava a Bezruč patří k sobě

3. srpna 2010 • 08:29
Čtenáři Sedmičky zvolili největšího opavského rodáka. Je to Petr Bezruč.

Více než čtyři stovky čtenářů klikaly po celý červenec na webu Sedmičky na jedno ze sedmi jmen slavných opavských rodáků. Nejčastěji volili Petra Bezruče. Básník, který se do literárních dějin zapsal jedinou sbírkou, za sebou nechal zvučná jména ze světa sportu, vědy i filmu.
„Vlastně ani nevím, proč Bezruč. K Opavě prostě patří. A když se řekne opavský rodák, napadne mě jako první,“ přiznává devětadvacetiletý Petr Málek. Ačkoliv si vybaví jen několik názvů Bezručových básní a jejich obsah zná jen zhruba, nikdo jiný pro něj nepřipadal v úvahu.

Druhé místo si v anketě rozdělili hned tři rodáci. Přírodovědkyně Joy Adamsonová, architekt Joseph Maria Olbrich a režisér Bohdan Sláma.

Rodný dům a Památník

Svůj rodný dům by dnes Petr Bezruč na Ostrožné nenašel. Úzkou třípatrovou stavbu s krámkem v přízemí, odkud se v šesti letech s rodiči odstěhoval do Brna, zničily boje 2. světové války. Teď na jejím místě a místě sousedního domu stojí o patro vyšší budova. Památník Petra Bezruče. Ten uchovává pozůstalost člověka, který se podle čtenářů Sedmičky stal největším opavským rodákem.

Návraty na Opavsko

Ačkoliv se Bezruč, původním jménem Vladimír Vašek, do Opavy nastálo už nikdy nevrátil, Opavsko měl rád. „S otcem jezdil k rodině do Háje u Opavy, odkud otec pocházel,“ uvádí vedoucí Památníku Petra Bezruče Alena Chudárková.
A na chvíle tam strávené nikdy nezapomněl. „Z Háje jsem znal několik dědin okolo. Jako děti jsme chodívali do Hlučína, bylo to přes vodu. A každou neděli do Hrabyně. Tatíček tam hrával taroky,“ říká Bezruč na jediném zvukovém záznamu svého hlasu. Ten tajně pořídila v roce 1954, čtyři roky před básníkovou smrtí, jeho sekretářka Zdenka Kadlecová a lidé z ostravského rozhlasu. Vyprávění starého pána zní při prohlídkách v Památníku.
Od roku 1910 Bezruč jezdil také do Hradce nad Moravicí. Ubytoval se tam u ředitele školy Čeňka Kanclíře. Spřátelili se a Bezruč se vracel. Už při prvním setkání na Kanclíře udělal štíhlý muž se zlatým cvikrem na očích dojem. Když si Kanclířovi postavili domek v Brance u Opavy, měl tam Bezruč svůj pokoj. Básník tam chtěl zřejmě dožít, Kanclíř však zemřel dřív. „Líbilo se mu tam, domek byl u řeky, uprostřed přírody. Dnes už je to zastavěná oblast,“ popisuje Chudárková.
Z Branky podnikal turistické výpravy. „Měl rád přírodu a také ji dobře znal. Ovládal latinské názvy rostlin i živočichů,“ říká Chudárková. Denně v údolí Moravice nachodil desítky kilometrů. Dnes by na turistických trasách budil pozornost. Do přírody vyrážel v tmavém obleku a bílé košili.

Starý ještěr

Lidí se Bezruč stranil. I své básně posílal do časopisu Čas pod pseudonymem a s fiktivními zpátečními adresami. Pracoval na poště, takže odpovědi dokázal zachytit. Nikdo nevěděl, kdo básně píše, a v novinách se dokonce objevovaly výzvy ‚Pane Petře Bezruči, prosím, přihlaste se.‘
Vyhýbal se veřejným vystoupením i focení. Když za ním přišla do jeho srubu na Ostravici návštěva, pozval ji většinou jen do kuchyně a snažil se jí co nejrychleji zbavit. Podle vyprávění hospodyně Otýlie Lojkáskové návštěva poznala, jak dlouho tam bude, podle toho, co kouřil. Když si zapálil cigaretu, bylo to jen nakrátko.
Skromný básník, který o sobě říkal, že je starý ještěr a v dopisech přátelům se tak také podepisoval, se dožil devadesáti let. Až po smrti se vrátil do Opavy nastálo. Jeho hrob lidé najdou na místním hřbitově.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!