„Chtěl jsem kulovnici, tak jsem šel k policii“ | E15.cz

„Chtěl jsem kulovnici, tak jsem šel k policii“

Bývalý kriminalista Leonard Závodný vyměnil policejní uniformu za myslivecký mundúr.

I když u policie strávil přes třicet let, hlavní jeho pistole nikdy nevyletěla kulka. Bývalý hodonínský kriminalista Leonard Závodný raději střílí na kance a lišky. Před pár týdny odešel do důchodu, k odznaku a mravenčí práci ho to ale pořád táhne. „Konec u policie mi stále nedošel, často se na služebnu vracím,“ říká osmapadesátiletý Závodný v rozhovoru pro Sedmičku.

Stále se cítíte jako policista? Přiznávám, že za třicet let služby jsem utrpěl profesní deformaci. Zatím beru důchod jako dovolenou, protože jsem z jedné práce skočil do další. V Bzenci, kde žiju, totiž rekonstruujeme rodinný dům.

Vy jste ale neodešel kvůli věku, je to tak? Podmínky mého odchodu nebyly ideální. I policejní stavy se totiž zeštíhlují. Ve vládě se sešla nová politická garnitura, která má svůj pohled na vedení policie. Mám ale obavy, že naše společnost není připravena na oslabenou policii. A to jsem řekl maximálně slušně. Osobně mám totiž dojem, že jde o záměrnou likvidaci míst v řadách policie.

Síla i odhodlání z vás číší. Mrzí vás takový konec? Mrzí. Myslím, že jsem stále v kondici a mohl bych udělat spoustu práce. Dokázal bych využít poznatky z minulosti.

Soukromý detektiv z vás nebude? To ne. Tohle by byla degradace mé práce. Výsluhu chápu jako odměnu za roky strávené u policie, abych mohl žít důstojně.

U kriminálky jste strávil dlouhá léta. Co vám způsobilo bezesné noci? V hodonínském okrese nejsou závažné trestné činy jako vraždy dominantní. Nejvíce je krádeží nebo vloupání. Společnost citlivě vnímá zejména vloupačky do rodinných domů nebo ukradené kabelky z košíků jízdních kol. Lidi v ní mají doklady, klíče od domu a třeba jen padesát korun. Přesto je to pro ně ohromně stresující. Najednou totiž neví, jestli jim třeba někdo nevykrade byt.

To vás ale určitě nestrašilo ve spaní. Kdy jsem skutečně nespal, bylo asi před dvaceti lety. Tehdy řádil na Břeclavsku a Hodonínsku muž, kterému jsme říkali rozbrušovač. Dostal se do trezorů v obchodech, o nichž jsme si mysleli, že jsou nedobytné. Dělal jeden za druhým a nám se to nepodařilo vyřešit.

Takže rozbrušovač stále běhá mezi námi? Ne. Pro mě jako bývalého policistu to není příjemné, ale nakonec vyšlo najevo, že pachatel byl také policista. Měl milenku, která byla náročná na peníze. Plat mu nestačil, tak si vydělával po nocích. Dokonce byl vedoucí jednoho oddělení z Břeclavi. Udělal chybu. Vrátil se z dovolené a vlezl do zabezpečeného objektu. Při pronásledování pak skočil do rybníka. Nakonec jsme ho chytli.

Dokázali jste mu vykradené trezory? Bohužel ne. Dokázali jsme mu jen tu poslední akci. Ale po jeho zatčení už nikdo trezory nevykrádal. Jako policista věděl, jak se má chovat, abychom na něj nepřišli. U policie okamžitě skončil.

A co se týká vražd? Spolupracoval jsem na vyšetřování vraždy Ivany Mátlové, která zemřela v roce 1981 v Brně. Našli ji před domem, kde ležela uškrcená. Měla uřezaná prsa a genitálie. Tento případ vešel do dějin kriminalistiky. Vrah Ladislav Hojer byl posledním pachatelem, který dostal trest smrti. Vraždu se nám ale podařilo objasnit až po letech, kdy zabil policejní úřednici v Praze.

Jak jste na něj přišli? Pracoval blízko u místa činu. V práci se smál, že policajti lítají okolo mrtvé ženy a přitom to udělal on. Pochlubil se kolegovi, který měl známého u policie. Policisté se na něj pověsili a následně jsme ho zadrželi. Dohromady zabil asi osm žen. Jednu i na Slovensku. Za tu ale nebyl ani odsouzený, protože tělo nikdo nikdy nenašel. Hojer ji odtáhl do hluboké vody, kde navždy zmizela.

Pracoval jste s nebezpečnými lidmi. Musel jste někdy vystřelit ze své zbraňě? Naštěstí ne. Jednou jsme u Hodonína honili muže, který po nás střílel. Já ale nevystřelil. Obstarali to jiní.

Takže jste ji ani nikdy nevytáhl? Když jsem byl v zácviku, poslali mě ještě s kolegou do jedné vsi, kde bil opilý muž svou manželku. Při vystupování z auta jsem viděl, že k nám běží chlap a má v ruce sekeru. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vytáhl jsem pistoli a odjistil ji. Chlap se sekerou se mezitím začal přetahovat s kolegou. Křikl jsem: Franto, uhni! Já ho zastřelím!

Co se dělo dál? Kolega mi řekl, ať neblbnu. Tak jsem vychladl. On to s tím mužem zatím vyřídil, protože se s ním setkal už poněkolikáté. Domluvili se, vzal mu sekeru a já nemusel střílet.

Kromě manželky jste se zamiloval také do myslivosti. Do kanců a lišek se nebojíte střílet? Kdepak. Důvod, proč jsem šel vlastně k policii, byla myslivost. Po dědečkovi mi zůstala kulovnice, na kterou jsem potřeboval povolení. Úředníci mi řekli, že to nedostane každý. Ale kdybych šel k policii, měl bych ho. Kulovnici jsem chtěl, tak jsem se dal k policii.

To je tedy start kariéry. Oblečený do uniformy jsem seděl v kanceláři a říkal si: vždyť já nemůžu ven. Než jsem si na ni zvykl, trvalo mi to.

V té jste mohl i do lesa? Určitě. Pak jsem ji tam nosil. Byla praktická. Jenže jsem si uvědomil, že bych tuhle práci měl dělat poctivě a naplno.

Takže jste si udělal policejní školu? Vystudoval jsem vysokou školu v Praze. Končil jsem zrovna v době, kdy vypukla sametová revoluce. Kvůli ní mi zrušili datum rigorózní zkoušky. Dodělával jsem si ji až v Brně na Masarykově univerzitě.

Práce vám sebrala i část osobního života. Doháníte manko nyní?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!