Chtěl jezdit Velkou pardubickou, ale osud ho spojil se Zlatou přilbou | E15.cz

Chtěl jezdit Velkou pardubickou, ale osud ho spojil se Zlatou přilbou

Bývalý plochodrážní závodník a trenér Evžen Erban šéfuje Zlaté přilbě více než dvacet let. Nyní chystá další ročník světoznámého závodu.

Na plochodrážním stadionu v Pardubicích-Svítkově panuje klid. V jeho útrobách se však pomalu začíná chystat další ročník závodů o Zlatou přilbu. Šéf podniku Evžen Erban letos řeší neobvyklý problém. Termín Zlaté přilby se totiž shoduje s Velkou pardubickou. „Je hloupost, aby se tak významné akce uskutečnily v jeden den,“ říká muž, který kvůli Zlaté přilbě každoročně zastavuje vlastní dům.

Jak probíhá příprava na příští ročník Zlaté přilby?

Máme vytipované jezdce, o jejichž účasti začneme jednat. Teď čekáme, až se všichni vrátí z Austrálie, Ameriky a dalších zemí, a potom uvidíme, jak na tom závodníci jsou, kdo je zdravý a podobně. Diváci jsou zvyklí na špičkové jezdce, takže se podle toho musíme zařídit.

Co se nyní děje na plochodrážním stadionu?

Chtěli jsme udělat ledovou dráhu a pro pardubické diváky uspořádat závody na ledě, které se kdysi jezdily na Matičním jezeře. Kvůli počasí se to bohužel nepodařilo. Máme ještě náhradní termín, tak uvidíme. Jinak nás teď nejvíce trápí kolizní situace s dostihy, tedy stejný termín letošní Zlaté přilby a Velké pardubické. Je to problém, který hýbe nejen Pardubicemi, ale celou Evropou. Je hloupost, aby se tak významné akce uskutečnily v jeden den.

Někdo bude muset ustoupit, kdo to bude?

Datum jsme nahlásili s dostatečným předstihem a teď už nemůžeme couvnout. Termíny závodů jsou pevně dané, přiletí k nám závodníci světové špičky, kteří o týden dříve pojedou Grand Prix v Polsku. Pokud se budou konat oba závody současně, nastane velikánský problém s dopravou, sponzory či televizními přenosy. Myslím si, že míč je na straně pražského jockey klubu. Termín dostihů by se mohl posunout o týden dopředu nebo by se mohly konat týden po Zlaté přilbě. Vždyť dříve se Velká pardubická jezdila v listopadu. Tradice, podle které se Velká běhá druhou říjnovou neděli, je novodobá.

A jaký máte vztah k Velké pardubické, když je to teď vaše konkurence?

Vždyť já jsem byl koňař. Než jsem začal s plochou dráhou, jezdil jsem na koni. Kromě taxisu jsem na závodišti přeskákal všechny překážky. Můj sen bylo jet Velkou pardubickou. Koně dodnes zbožňuji, zabýval jsem se i rodokmeny a hrozně mě to bavilo. Potom zasáhl můj strýc, známý plošinář Špinka.

Daří se vám sehnat na Zlatou přilbu dost peněz?

Organizace Zlaté přilby stojí přes čtyři a půl milionu korun. To jsou peníze, které musíme vybrečet. Je potřeba zaplatit jezdce. Přitom k nám jezdí za peníze, za které je nezíská nikdo na světě. Zlatou přilbu berou jako prestižní věc, pro ně je to taková odveta za mistrovství světa. Bylo to tak vždycky a doufám, že to tak bude i dál. Každopádně chceme přitáhnout více mladých lidí. Dovedu si představit třeba doprovodný koncert a podobné věci. Všechno se odvíjí ale od peněz. Za socialismu byla jistota, že se Zlatá přilba uspořádá. Všechny velké pardubické podniky měly příkaz, že sem musí dát peníze.

Každý rok prý zastavujete vlastní dům, aby byly na Zlatou přilbu peníze.

Pokaždé potřebujeme peníze na výplaty závodníkům. A protože v té době v klubu nejsou, nezbývá než si jít půjčit do banky. Tam mi do zástavy nevezmou tribunu na stadionu, tak musím podepsat směnku na barák. Pak se klepu, jestli nebude pršet. Každý rok si říkám, že už to neudělám. Čím jsem starší, tím jsem z toho nervóznější.

Jak to bude s vaším domem letos?

Každý rok se utěšuji, že třeba seženeme silného sponzora a už to nebude nutné. Z banky už mi vždycky volají, kdy přijdu, a že to mám připravené. A já jsem jim zatím nemohl říci, že už nepřijdu.

Proč u nás plochá dráha není tak populární jako v Anglii, Polsku, skandinávských zemích či v Austrálii nebo na Novém Zélandu?

Ještě jako závodník si pamatuji, že v šedesátých letech bylo na závodech běžných dvacet tisíc diváků. Zaniklo u nás přes třicet plochodrážních stadionů. Soudruzi prohlásili, že plochá dráha je buržoazní sport, a že do socialismu pojedeme auty. Motorky byly odepsané. Motocyklovému sportu zasadilo ránu do vazu i zrušení silničních závodů. V Polsku to bylo úplně jinak. Když se tam rozhodli, že postaví stadion, měli ho za devadesát dní postavený. Plochá dráha je tam populárnější než fotbal. Z deseti nejlépe placených sportovců působících v zahraničí je tam sedm plošinářů. Na ligové závody chodí pětadvacet tisíc lidí, mají krásné stadiony.

Dá se tomu u nás alespoň přiblížit?

Rád bych, ale je to utopie. U nás se pořád jenom hledají důvody a ne způsoby. Lidé nejsou tak zapálení jako právě v Polsku.

Jak to vypadá se zájmem mladých jezdců o plochou dráhu?

Mladých závodníků je málo. Když jsem ještě závodil, bylo nás tady v Pardubicích třicet. Dnes máme osm dobrých kluků a šest, kteří se teprve učí jezdit. Dříve přišlo na nábor pětatřicet mladých kluků. Za rok z nich zůstali třeba čtyři, ale ti vydrželi. Dnes na nábor nepřijde vůbec nikdo.

Jaká byla vaše cesta ke Zlaté přilbě?

Závodit jsem začal v roce 1964 a kariéra mně skončila v roce 1979 úrazem. Byl jsem na vozíku a přemýšlel, co dál. Měl jsem hodně známých ve světě. Asi si mysleli, že mám nějaké učitelské vlohy a pozvali mě do různých plochodrážních škol. Potom jsem půl roku trénoval ve Finsku a udělal jsem si trenérskou licenci první třídy. Dva roky jsem trénoval v Itálii. Chtěl jsem tam pokračovat, ale v té době se v Itálii stala řada teroristických útoků. Jednou jsme se cestou do Říma stavili na kafe a najednou uslyšeli štěkot samopalů. Nakonec jsem se raději vrátil domů.

To už se blížil začátek vašeho působení okolo Zlaté přilby?

Přišli za mnou důstojníci z VTJ Racek, že hledají trenéra. Moc se mi do toho nechtělo. Když jsem přijel na vozíku na stadion, nechtěli mě pustit do depa. Byl jsem trošku zatrpklý, ale nakonec jsem kývnul a udělal tam kus práce. Po revoluci jsem dělal konkurz na manažera národního týmu a uspěl jsem. Dělal jsem to až do roku 1995, ale mezitím už jsem od roku 1990 byl ve výboru Zlaté přilby a brzy ze mě udělali předsedu. Už předtím jsem pomáhal shánět na Zlatou přilbu závodníky. Na plný úvazek to dělám od devadesátého roku. V roce 1994 jsem spolu s dalšími lidmi koupil továrnu Jawa. V té době jsem opustil národní tým a věnoval se jen Zlaté přilbě.

Kariéru jste musel ukončit kvůli zranění, co se stalo?

Jak dlouho trvala léčba?

Asi osm týdnů jsem byl v Motole na jednotce intenzivní péče, potom mě převezli do nemocnice v Pardubicích, kde jsem byl asi tři měsíce. Následovala půlroční rehabilitace v Kladrubech a potom jsem šel domů. Snažil jsem se cvičit, pořídil jsem si na to různé aparáty, ale hlavně jsem chodil mezi lidi. Chodil jsem dva kilometry ke garážím, kde jsem si kdysi dělal motorky. Postupně jsem se začal zajímat o trénování. Bohužel, stane se jediný okamžik a všechno se změní.

Zlatá přilba je jedinečný závod, ale velkou váhu mají ve světě i závody juniorů o Zlatou stuhu. V čem jsou tak výjimečné?

Myslím si, že něco takového nemají nikde na světě. Celá Zlatá přilba je velikánský třídenní festival. Zlatá stuha je rarita. Několikrát nás ve světě zkoušeli napodobit, ale nikomu se to dlouhodobě nepodařilo. Díky Zlaté přilbě je totiž Zlatá stuha hojně navštěvovaná. Toho se jinak nedá dosáhnout. Pokud se závody juniorů jezdí samostatně, lidé nepřijdou, protože si myslí, že jde o začátečníky. To je omyl. Junioři do jedenadvaceti let jsou dnes profíci, kteří jezdí top ligy v Anglii, Švédsku či Polsku. Navíc si Zlaté stuhy velice váží, každý ji chce vyhrát. Je to takový vstup do velké ploché dráhy, v zahraničí si toho velice cení.

Jak dlouho chcete ještě Zlaté přilbě šéfovat?

To nechám na členech oddílu. V březnu jsou volby a řeknu vám, že pokud mě nezvolí, uleví se mi. Nemusel bych zastavovat barák, shánět peníze a závodníky. Koupil bych si lístek a šel bych se v klidu podívat. A pokud mě zvolí, vydržím ještě čtyři roky. Potom skončím, bude mi sedmdesát let.

Jako řidič máte najeto přes dva a půl milionu kilometrů, jak jste takového čísla dosáhl?

To je jednoduché, jsem často na cestách. Za rok najedu sto tisíc kilometrů. V Itálii máme firmu, která spolupracuje s naší fabrikou. Po telefonu se dá vyřídit všechno možné, ale osobní styk je nejlepší. Když jedu za partnery do Anglie, objedu zároveň několik závodů a hned mám najeto pět tisíc kilometrů.

EVŽEN ERBAN

• Narodil se 27. července 1945 v Mikulovicích u Pardubic. • Je ředitelem plochodrážního závodu o Zlatou přilbu v Pardubicích.
• Býval závodníkem a trenérem.
• Vede továrnu Jawa Divišov.
• Je ženatý, má dceru.
• Je členem zastupitelstva pátého pardubického obvodu.
• Vyučil se automechanikem, trenérskou licenci první třídy získal na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
• Hovoří německy, anglicky, italsky, polsky a rusky.
• Rád čte a cestuje.
• Motto: Chovej se tak, abys na sebe nemusel při pohledu do zrcadla plivnout.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!