Český boj s větrnými mlýny | E15.cz

Český boj s větrnými mlýny

Štěpán Sedláček

Poslední roky a desetiletí nám jasně ukázaly, že nejsme pány této planety.

Jsme jen hříčkou přírody, a i když jsme svět za poslední staletí změnili jako nikdo předtím, nikdy jej neovládneme. Příroda bude mít vždycky navrch. Pravděpodobně nikdy nedokážeme zabránit zemětřesením, hurikánům, sopečným erupcím a možná ani případné srážce s meteoritem.

Přírodní, jak mi tomu říkáme, katastrofy, jsou prostě součástí naší země od jejího vzniku a postihnout můžou kdykoliv kohokoliv. Na našem přežití pak může záviset i třeba snaha jen jediného člověka. Přesně tak smýšlí český misionář Jaromír Dolanský, který nám poskytl rozhovor (více se dočtete v rubrice publicistika).

Jenže z jeho vyprávění tak trochu mrazí. A nejde jen o to, s čím se během svých misí setkal, kolik zachránil životů s nasazením svého vlastního, a kolik jich stále zachraňuje, byť je „ve výslužbě“.

To mrazení přichází úplně odjinud. Můžete mít sebelepší úmysl, můžete se třeba rozkrájet, ale pokud nebudete mít ke svému poslání dostatečnou podporu vládních i nevládních organizací, není šance pomáhat těm, co to okamžitě potřebují. Přitom, když se něco stane, pokaždé platí to samé. Potřeba je okamžitě každá ruka. Včasná humanitární pomoc je ale celosvětovým problémem. Ačkoliv se humanista Dolanský chtěl věnovat především záchraně lidských životů, stal se z něj spíš Don Quijot bojující s větrnými mlýny v podobě státních institucí. Chtěl vybudovat dostatečné zázemí pro poskytování okamžité pomoci při vzniku mimořádné události jak doma, tak ve světě. Jenže narazil na nepropustnou bariéru razítek a úředních šimlů. Nakonec svůj boj vzdal. Prozatím.

Autor: Štěpán Sedláček
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!