Cancák, ešus a vzhůru na potlach | E15.cz

Cancák, ešus a vzhůru na potlach

Sedmička pokračuje v seriálu o subkulturách. Karvinské trampy čtenářům představí šerif osady W Josef Mlok Grim.

Organizátor, dramaturg a moderátor hudebních akcí Josef Mlok Grim je šerifem trampské osady W a dodnes jezdí na trampská setkání, takzvané potlachy. Byl také u založení karvinské Alabamy, jednoho z prvních country klubů v České republice a je držitelem ocenění Zlatá Porta z roku 1986.

Kam až sahá historie trampingu? Zcela určitě ke konci první světové války. Když se tehdy vraceli vojáci domů, byli často bez práce. Chtěli utéct od neutěšené životní reality. Toužili po jiném životě. Proto je lákaly hory, voda, romantika. První trampové začali jezdit na vodu kolem Berounky, Ohře a pak se to roztáhlo do celého Československa. Myšlenka trampingu lákala spoustu lidí. A zpopularizovaly ho také filmy s Oldřichem Novým. Zpívali tam pánové s kytarou ve vícehlasém sboru. Ty písničky se pak staly mezi lidmi hodně oblíbenými.

Trampové se scházejí v osadách. Ty také vznikaly už v první republice? A jsou i na Karvinsku? Trampové se uzavřeli do svých komunit a vznikaly osady. Byla to většinou bouda, chata nebo srub někde v horách, kam vyráželo více trampů. Každá osada měla své zvyky, pravidla, která si ovšem zvolila sama, podle toho, co se trampům líbilo. Osadě nesměla chybět vlajka a znak. V Karviné jsme měli hodně osad. Třeba Ontário, Zlatou dýku a další. Naše se jmenuje W a já jsem jejím šerifem.

Bez čeho se správný tramp neobejde? Každý tramp musí mít nůž, v batohu nesmí chybět ani sušená kůra z břízy na podpal ohně. A těch věcí je mnohem více.

A co by si měl tramp vzít na sebe? Žádná uniforma neexistuje. Nejčastěji nosíme manšestráky, košili se znakem osady a na krku šátek. Když někdo v minulosti sehnal nějaký kousek americké uniformy, byl frajer. Dnes už je to běžné. Na zádech nesmí chybět bágl. Kdysi to většinou byla deka poskládaná v celtě. A taky kotlík nebo ešus.

Měli trampové nějaké vzory? Vždycky to byli správní chlapi. Na počátku trampingu nechyběla ve zpěvnících, takzvaných cancácích, fotografie Masaryka. Pro mě osobně je velkým vzorem spisovatel, lovec a znalec přírody Ernest Thompson Seton.

Existují i nějaké trampské zvyky? Nebo měla každá skupina vlastní? Jak jsem řekl, každá osada měla svoje zákony. Třeba ta naše nepřijala nového trampa hned, ale až po dvou letech. Chtěli jsme ho nejprve poznat: jak se v dané situaci zachová, jaký člověk to vlastně je. Dostat se tak do naší osady bylo zbožné přání mnoha trampů.

A co další zvyky? Určitě bych zmínil posvátnost ohně. Ten mohl zapálit jen jeden člověk, takzvaný palivec. Oheň se zapaloval ze čtyř světových stran loučemi třeba se slovy: Zapaluji oheň ve jménu kamarádství. Kolem ohně byl posvátný kruh z kamenů, který uzavíral šerif. Když bylo po táboráku, šerif vzal z kruhu kámen, hodil ho doprostřed ohně a řekl: Ruším posvátnost kruhu. Neexistovalo, abychom do ohně hodili třeba nedopalek z cigarety, papír či jiné věci. Oheň byl pro nás posvátný. Také je mezi osadami častou tradicí vztyčování vlajky a zpívání písně od Jana Kordy Vlajka vzhůru letí. Ta se stala časem hymnou trampů. Za totality jsme kvůli ní dostali i nafackováno.

Když už jsme u doby před rokem 1989, trampové to asi neměli lehké? Dneska se to může zdát až směšné, ale chtělo to dost odvahy. Když nás nemohli zakázat, tak se nám snažili tramping znepříjemnit. Stalo se, že jsme stáli na nádraží a čekali na vlak. Vtom k nám přistoupila hlídka SNB a chtěla po nás, ať si vybalíme tlumoky, a než jsme je zase sbalili, vlak nám odjel. Když přijel druhý, stála u nás jiná hlídka a opakovala se stejná situace.

Přesto jste u trampingu zůstal? Nikdy jsem neuvažoval, že bych přestal jezdit ven. Ale i policajti to tehdy s námi neměli jednoduché. Výhodou bylo, že jsme se neznali jménem, ale přezdívkami. A když jsme na výslechu u StB řekli, že tam byl s námi Jim, Dědek nebo Willy, bylo pro ně těžké, takového člověka vypátrat.

Jak dneska vypadá tramping v Karviné? Hodně nás ubylo, ale to je vzhledem k době a pokroku samozřejmé. Spousta kamarádů už nežije, jsou nemocní nebo mají jiné problémy. Taky řada osad zanikla. Některé sruby už neexistují, jiné vlastní soukromí majitelé.
Ale snad tramping nezahyne. Třeba osada Žlutý kvítek z Havířova má ve svých řadách mladé kluky kolem třiceti let. Rád jezdím na jejich potlachy, protože jsou nezapomenutelné. Pořádají na nich různé soutěže i pro malé děti, zpíváme a vždy se sejde parta dobrých lidí.

Když se řekne tramping, mnohým se vybaví lidé u ohně s kytarou a písničkami. Co je specifické pro trampskou píseň? Jak řekl Miky Rivola: trampská písnička je všechno, co se mi líbí. U ohně trampové zpívají písně ze Semaforu od Suchého a Šlitra, ale i od Honzy Nedvěda. Definoval bych to tak, že kterou píseň trampové přijmou za svou, tak ta je trampská. Trampskou písní století byla hlasováním posluchačů vybrána Rosa na kolejích od Wabiho Daňka, tu zná spousta lidí. Ale třeba Podvod od Honzy Nedvěda se prvně zpíval jen na diskotékách, a teď ji uslyšíte i u táboráku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!