Čajovník s jistýma rukama z azbestu | E15.cz

Čajovník s jistýma rukama z azbestu

26. srpna 2010 • 13:10
Jediná hradecká čajovna funguje už patnáct let. Přípravu čajů si na jedno odpoledne vyzkoušel i redaktor Sedmičky.

Svět čajů ze všech koutů planety a jejich správné přípravy se podobá tajuplnému alchymistickému umění. Jaký je život v čajovně, kterou si mnozí Hradečáci oblíbili?
Příjemný chládek, pološero a desítky prolínajících se vůní. Takový je první vjem návštěvníka, který po několika schůdcích vystoupá do čajovny U zámku. Za pultem s nejrůznějšími konvičkami, kalíšky a šálky stojí usměvavý „čajmen“ Tomáš Mlejnek a hostům podává lístek se zvonkem pro přivolání obsluhy. Já si dneska ale vyzkouším čajovnu z trochu jiné perspektivy. Místo bezstarostného upíjení přeslazené marocké máty budu čaje pod dozorem zkušeného Tomáše sám připravovat.
Podle něj existují dva způsoby, jak čaj udělat. Nápoj může člověk rychle „po Evropsku“ uvařit do velkých nádob. „Lepší je ale způsob asijský. Čaj udělám do menší nádobky a dávám ho hodně. Nechám ho louhovat jen krátce a je pak daleko chutnější,“ radí.
Problémy začínají už ve chvíli, kdy napouštím vodu do konvice. Místo běžných červených a modrých kohoutků stojí v rohu pracovního stolu podivná bílá věc s trubičkou. „To je sloupec aktivního uhlí, přes který filtruju vodu,“ vysvětluje čajovník. „Nejlepší je voda pramenitá, ale ta Hradecká taky není úplně špatná,“ uznává.
Voda se vaří a já teď musím nabrat přesné množství tmavých smotků, stočených listů čaje Tamaryokucha. Navážit sedm gramů se mi podaří až napotřetí. Poprvé mám málo, pak přesypu. „Tak šup, voda už je hotová, tak koukej vypařit konvičku,“ říká Tomáš. Ukáže se, že po mně chce, abych rychle naplnil hliněnou nádobku vařící vodou a zase ji okamžitě vylil zpátky do skla, kde se bude chvíli chladit. Teprve když má sedmdesát stupňů, můžu s ní čaj zalít.
Hotovo, raduji se, ale předčasně. Čaj se po půl minutě musí rozlít do tří nádobek. Konvička pálí a ruce se mi klepou. „Musíš mít azbestové ruce,“ říkám Tomášovi. Ten jen souhlasně přikývne. Au! Ucuknu a přelévám. Dobrá třetina nápoje mizí v útrobách čajového moře, speciálního děrovaného podnosu. „Protože ti to tak trvalo, máš teď každý šálek jinak silný,“ poučuje Tomáš. Sám pak moje chyby napraví. Šálky zakrouží, dolije je, přičichne k nim. Pracuje s láskou.

„A na cukr se ani neptej. To je, jako kdyby sis koupil lahev nejlepšího šampaňského a osladil si ho.

Za odměnu se z jednoho šálku napiju. Zelená tekutina je mastná a nahořklá. „Dobrý čaj tohohle druhu chutná trochu po másle,“ potvrzuje čajovník. „A na cukr se ani neptej. To je, jako kdyby sis koupil lahev nejlepšího šampaňského a osladil si ho. Když ale lidé cukr chtějí, samozřejmě jim ho donesu,“ dodává.
Jaké další chyby dělají lidé při přípravě čaje? „Dost velký prohřešek je třeba zalít zelený čaj vařící vodou. Pak je spařený a rychle se přelouhuje,“ vysvětluje Tomáš.
Uvařit další čaj, oolong mi už jde lépe. Problémy nastanou až při zvláštním grifu, kdy mám přidržet plnou rozpálenou konvičku a vzhůru nohama ji posadit do skleněné konvice. Nakonec to nechávám na Tomášovi, protože se bojím, že bych náčiní rozbil. Je hotovo. Konečně vidím, jaké je barbarství uvařit si doma velkou konev černého čaje na celý den.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!