Byli hvězdami své doby. Báječní muži na silných strojích | E15.cz

Byli hvězdami své doby. Báječní muži na silných strojích

Bohuslav Roučka, Zdeněk Polánka a Bohumil Staša. Motocykloví jezdci dělali jméno strakonické továrně, městu a zemi. Ještě dnes znají motorky ČZ do posledního šroubku.

Ze závodů domů vozili broušené vázy, medaile, poháry a věnce. V době, kdy neexistovaly reklamy ani billboardy, jejich jména a vítězství prodávala motorky světoznámé značky ČZ ze Strakonic.

1. Bohuslav Roučka

Kariéra Bohuslava Roučky je stručná. Začínal s výučním listem zámečníka. Z vývojáře se stal továrním jezdcem, pak úspěšným motokrosovým závodníkem. V sedmadvaceti byl Zasloužilým mistrem sportu. Do sedla motorek „čezet“ nasedal v letech 1948 až 1965. „Ročně jsme jezdili asi jedenáct závodů a čtyři soutěže. Od poloviny dubna do konce září jsem neměl jedinou volnou neděli,“ vzpomíná dnes jedenaosmdesátiletý muž ze Strakonic, který poznal terénní tratě snad ve všech evropských zemích.
Na prestižní soutěži Mezinárodní motocyklová šestidenní byl Roučkův tým třináctkrát a pětkrát si odvezl zlato. I přesto, že pětice závodníků jezdila jen na speciálně upravených sériově vyráběných strojích. Nejtvrdšími závody bývaly podle Roučky takzvané skotské šlapačky. Nejhorší zážitek má ale z Anglie ze čtyřiapadesátého roku. „Trať byla špatně značená. Pořadatel, který nás měl směrovat, nikde. Asi čtyřicet jezdců v čele s domácími zabloudilo. Zjistili jsme to, až když jsme viděli, že Angličané zastavují a hledají v mapách,“ vypráví. Za zdržení hrozily trestné body a bylo by po vítězství. „Měli jsme tehdy speciální tachometry a hodinky. Ty ukazovaly, že mám být za dvě minuty na kontrolním stanovišti. Rozjel jsem to, ale srazil jsem se s jezdcem na špici a rozbil předek motorky. Kvůli chybě pořadatelů porota závod anulovala a mně dovolila vyměnit kolo. Měl jsem ale prohnutý rám a ohnutý blatník. A to byl teprve začátek šestidenní soutěže. Jiná motorka nesměla být, tak jsem vzal cihlu a blatník srovnal, aby prošel pod rámem, a mohl jsem pokračovat,“ líčí Roučka. Opakem Anglie a Skotska byl prý německý Garmischpartenkirchen. Odtud vozili jezdci vítězství. Stovky získaných trofejí několikanásobný mistr Československa v terénních soutěžích různých kubatur nikdy přesně nespočítal.
Po závodní kariéře jezdil dál s týmem jako doprovod. Po osmašedesátém roce ho komunisté za hranice ale už nepustili. Dnes mu z motorek zbyl jen unikátní Simson 75. Jezdí na něm na Šumavu na houby.

2. Zdeněk Polánka

Zdeněk Polánka býval Roučkův parťák. Po své téměř dvacetileté motokrosové kariéře a závodech veteránů svoji motorku prodal kamarádovi do Skotska. „Aby mě zbytečně nesváděla k závodění. Nechtěl jsem riskovat pády, zlomeniny a marnit půl roku po nemocnicích,“ říká osmasedmdesátiletý nestor. Ve strakonické pobočce České zbrojovky byl šestačtyřicet let. Stejně jako Bohuslav Roučka. Od vyučení zámečníkem po vývojáře, závodního jezdce a mechanika. V letech 1953 až 1965 jel třináctkrát Mezinárodní motocyklovou šestidenní. V jednotlivcích získal deset zlatých medailí, má čtyři mezinárodní trofeje. Ve vítězném národním týmu byl čtyřikrát, jednou v týmové soutěži značek s názvem Stříbrná váza. Díky sportu poznal celou Evropu. Byl technikem ve Velké Británii, čtvrt roku jezdil propagační motokrosy v Americe, kam strakonická fabrika exportovala motorky. „Ze závodů nejradši vzpomínám na chvíle, kdy jsme stáli na pódiu a hráli naši hymnu. Karambolů, které se týkaly většinou závad na stroji, moc nebylo. Znal jsem totiž hranici svých možností. Párkrát jsem měl problémy na startu. Jednou se mi při startování nalomil zub v rychlostní skříni. Podruhé mi motor nenaskočil, protože mi někdo asi nastříkal vodu do filtru. Než jsem na závadu přišel, měl jsem trestné body. V německých novinách tenkrát psali, že Polanka je Pechvogl,“ usmívá se bývalý závodník. Motorky ze života nevymazal. „Pořád jsem v klubu veteránů ve Strakonicích a na každý motokros koukám v televizi. Sleduju, jaké jezdci dělají chyby, kde jedou špatnou kolejí, kde špatně skočili, nebo kde měli přidat. To člověk cítí,“ dodává.

3. Bohumil Staša

Je druhým z rodu silničních motocyklových závodníků. Na motorce jezdil Bohumil Staša už v osmi letech. Jako tovární jezdec začal závodit za barvy ČZ v roce 1964. „Jezdil jsem do doby, než továrna zastavila vývoj motorek a přestala nás vysílat na závody. To bylo někdy v jedenasedmdesátém roce. Pak jsem jezdil na Jawě a do osmaosmdesátého na různých jiných značkách,“ vzpomíná dnes šestašedesátiletý závodník, který si vychoval úspěšného pokračovatele ve svém synovi.
Závodil na motorkách všech kubatur. Od 125 až po 500 centimetrů krychlových. Soupeřil s takovými esy jako Giacomo Agostini nebo Jarno Saarinen. Několik kotrmelců odnesl zlomeninami. Během své kariéry startoval na 827 závodech, 215krát vyhrál, dvaadevadesátkrát byl druhý, dvaatřicetkrát třetí a pětadvacetkrát vypadl. Dvakrát získal titul mistra republiky. V jeho mládí závodili jezdci bez tréninků. „Občas jsme motorku projeli někde na letišti, ale na startu jsem musel spoléhat na své schopnosti a mechanika,“ poznamenává.
Současné závody nejdou s dřívějšími podle Staši srovnávat. „My jsme měli jedinou přední a zadní pneumatiku. Chlapci teď mají gumy na každé počasí a povrch, stroje mají jiné pérování a motory. Jsou i jiné tratě a oblečení. Za nás se jezdilo rychlostí kolem dvou set čtyřiceti kilometrů za hodinu, teď to vytáhnou na tři sta čtyřicet,“ zdůrazňuje Staša.
Svůj svět s vůní benzinu má v dílně, kde renovuje staré motorky. Občas jako divák vyráží na závody veteránů. Mrzí ho, že ve Strakonicích zrušili výrobu motorek. Zvlášť proto, že „čezety“ konkurovaly slavným značkám na světových soutěžích.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!