Blonďatá kráska chystá varhanní nářez | E15.cz

Blonďatá kráska chystá varhanní nářez

Je mladá, krásná a rozhodně nevypadá na to, že hraje na varhany. Kateřina Chroboková se tomu jen směje.

Když řekne lidem, že je varhanice a cembalistka, mnozí jí to nevěří. „Většinou si o mě lidé myslí, že jsem zpěvačka nebo herečka. Mají o varhanících trochu jiné představy,” říká s úsměvem blonďatá kráska Kateřina Chroboková.
Už si zvykla. A vlastně ji i baví, že může tenhle předsudek o varhanících vyvracet. Když usedá na zkoušce k varhannímu pultu, aby otestovala, na co bude večer hrát, má na sobě džíny, tričko, vysoké holiny. „Moment, musím se přezout,” zahlásí a vytahuje z tašky boty, které vypadají jako baletní piškoty, jen jsou pevnější a kožené. „Jsou to speciální boty, které jsem si nechala ušít. V Americe je dokonce speciální server bot pro varhaníky. Trochu mi připomínají taneční boty. Podrážka je z kůže, abych měla v nohách cit, když hraju,” ukazuje varhanní pedály, na které při hraní šlape.
Doma má ještě jedny boty, podobné. „Jen jsou stříbrné. Na Pražském jaru jsem hrála v bílých šatech. Kamarádka, která mi je šila, měla hned jasno, černé boty by se k nim nehodily,” vysvětluje Chroboková.
Kromě jehlových podpatků si varhanice musí odepřít ještě jednu ryze holčičí zálibu: dlouhé nehty. „Kvůli hraní musím mít kratičké. Ale vůbec mě to nemrzí,” vypráví hudebnice. Na prsty a na ruce si ovšem musí dávat hodně pozor. „Živí mě a nic jiného neumím. Uvažuju, že si je dám pojistit,” povídá Chroboková.

Jako malý orchestr

Varhany objevila tak trochu náhodou. „Od šesti let jsem hrála na klavír a když jsem se hlásila na ostravskou konzervatoř, nabídli mi, že bych mohla zkusit místo klavíru varhany. Uchazečů-klavíristů bylo moc, tak jsem si řekla, že to zkusím a klavír že si nechám jako vedlejší obor. Varhany jsem si zamilovala a klavír nechala být,” vypráví.
Rozhodně nelituje, varhany jsou prý pestřejší než klavír. „Mají spoustu barev, rejstříků, odstínů zvuku. Imitují flétnu i hoboj, je to takový malý orchestr v jednom. Umějí být jemné a intimní i monumentální,” povídá o prvním z nástrojů, na který hraje.
Tím druhým je cembalo, historický klávesový nástroj. Poprvé si na něj sáhla ve dvaceti, když se jako studentka druhého ročníku Janáčkovy akademie múzických umění ocitla na studiích v Holandsku. „Tam hrají varhaníci běžně i na cembalo. Dobře se to kombinuje. Varhaník je sólista, který může maximálně vystupovat s orchestrem za zády. Ale cembalista může být součástí týmu. Hrát spolu s dalšími muzikanty, zpěváky. Hodně mě to obohatilo. Naučila jsem se poslouchat, jak pracují ostatní,” vysvětluje Chroboková.

Pořádný nářez

Třiatřicetiletá varhanice miluje, když si může zahrát typický varhanický repertoár, barokní či romantickou hudbu. Ale taky se nerozpakuje nechat nástroje pořádně zaznít. „Chci trochu netradičně představit varhany mladému publiku. Můj kamarád, mexický skladatel Felipe Juan Waller, pro mě napsal skladbu, o které si myslím, že to fakt bude nářez. Inspirací mu byli Prodigy a Chemical Brothers,” povídá Chroboková, která chystá kromě toho také projekt, v němž propojí varhany, elektroniku a světelný design. „Fúze různých druhů umění mě baví,” vysvětluje.
Muzice podřídila všechno. „Nemám domov. Už nejméně deset let. Trvalé bydliště mám v Olomouci, ale vůbec tam nebývám. Narodila jsem se v Havířově, od tří let žila v Olomouci, od čtrnácti studovala v Ostravě konzervatoř, od dvaadvaceti v Brně JAMU. Do toho jsem studovala v Holandsku, v Belgii, Švýcarsku, teď jsem ve Francii,” vyjmenovává muzikantka.
Přesto říká, že právě pro Ostravu a okolí má největší slabost. „Mně se líbí, jací lidé tu žijí. Jsem odtud, tak to cítím, a jsem na to hrdá,” popisuje Chroboková.
Na život na cestách a na volné noze si zvykla, ale pomalu přemýšlí, co dál. „Až doposud jsem všechno podřizovala hraní. Cvičila jsem, vzdělávala jsem se, cestovala. Teď mám chuť se zklidnit, mít čas na relax, na život. Usadit se a mít rodinu,” přeje si.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!