Bílý rys z Želče: Vlasy už mi nerostou, ale na skalp by to stačilo | E15.cz

Bílý rys z Želče: Vlasy už mi nerostou, ale na skalp by to stačilo

Ve volném čase se čtyřicetiletý David Štefan mění v indiána.

Jediné stádo koní, které má, je schované pod kapotou auta. Nad garáží, kde má z půdy provizorní vigvam, se ale dokáže vyučený automechanik proměnit téměř ve skutečnou „rudou tvář“. Náušnice v uchu a culík padající na ramena prozrazují zálibu Davida Štefana z Želče.
„Bohužel už mi vlasy moc nerostou. Takže jsem si nechal jen tenhle pramen. Na skalp by to ještě stačilo,“ směje se muž s indiánským jménem Imuska – Bílý rys, když natahuje vlastnoručně vyrobený luk. Je z jasanu, potažený šlachami, na konci jsou bizoní kosti. Vedle něj leží hroty šípů dovezené z Ameriky. Kamenné a několik set let staré. „Snažím se dodržovat původní technologie prérijních indiánů. Jak při výrobě šatů, tak válečných zbraní,“ říká.
Halí se přitom do obrovského pláště z koňské kůže. Kresby na ní měly pro indiány svou symboliku. „Znamenaly třeba, kolik zabili nepřátel, nebo kolika z nich se při boji dokázali dotknout holou rukou a přitom vyvázli bez zranění,“ vysvětluje.
Jeho vybavení by postačilo menší vesnici Siouxů. „Jako malý kluk jsem začínal s vytrženou gumou z trenek a brkem z kohouta. Byl jsem později pyšný i na montérky s třásněmi. Tohle všechno jsem vyrobil za dvacet let, co se o indiánskou kulturu zajímám,“ svěřuje se.
Kolem sebe má krabice plné nákrčníků, náušnic a přívěsků. Používá na ně bodliny z urzona kanadského. „Mají zpětné háčky. Občas mi nějaký upadne. Bodnout si ho do nohy je opravdu peklo. Proto sem manželka raději nechodí,“ usmívá se Štefan.
Do Želče se přistěhoval z Teplic, kde mu kouzlo indiánů v dětství učarovalo. „Jednou jsem si postavil teepee v lese. Byla zima, sekal jsem dříví a hajný, který kolem mě projížděl na běžkách, volal: Á, bratr indián dělá dřevo, asi bude tuhá zima,“ vzpomíná.
Ve zkratce popisuje, jak tradičním způsobem vydělává kůži. Uvaří prasečí mozek ve vodě. Indiáni používali nejčastěji jelení. Blány a chlupy musí oškrábat. Kůži namočí do vody s mozkem na několik dní, potom ji natahuje, suší a vyudí, aby po zmoknutí neztvrdla.
Jezdí i na tábory, kde se snažil žít způsobem jako třeba Lakotové. „Spali jsme v teepee a chodili lovit do lesa. Ale lov není samozřejmě povolený, takže ze vzdálenosti, na kterou se dokážeme přiblížit zvěři, potom střílíme v táboře na terč. Podle toho dostaneme příděl masa. Když jsme nepřesní, nemáme nic. O tom by mohla moje manželka vyprávět,“ usmívá se Štefan na partnerku a ptá se, co bude k večeři. „Nadívaný kojot, pokud se nepletu,“ žertuje.
Vysvětluje, že podle toho, jak terč zasáhne, může získané maso i měnit. Podobně obchodovali indiáni s bělochy. „Získávali tak třeba kávu, cukr. Když chtěli pušku, museli na její výšku od pažby po hlaveň vyskládat bobří kůže,“ upřesňuje Štefan. Protože to podle něj byli hrdí válečníci, říkali, že je lepší zemřít mladý v boji než ve stáří na vypadání zubů. „Takhle se raději nechal zabít otec Sedícího býka. Vyhlédl si nejstatečnějšího protivníka a skončil s nožem v hlavě,“ dodává Imuska.
Stejně jako evropští přistěhovalci vybíjeli domorodé rudokožce, padala pod jejich palebnou silou stáda bizonů. „Indiáni lovili jen tolik, kolik spotřebovali. Z bizona dokázali vytěžit maximum. Jeho trusem topili. Zkusili jsme to napodobit a použili kravský. Nešlehají z něho plameny, ale uvařit se na něm dá,“ popisuje Bílý rys.
Zálibu v indiánském způsobu života nepřeceňuje. „Znamená pro mě možnost jiného pohledu na věci kolem sebe. Vždycky jsem měl rád přírodu. Právě příroda a duchovní sféra měly pro indiány obrovský význam,“ tvrdí. Vybavuje si, jak o tom mluvil s jedním kamarádem u piva. „Jednou šel na ryby a vzpomněl si na mě, když k němu přiběhl zajíc. Chvíli na sebe koukali. Říkal, že cítil něco, co doposud nezažil. Viděl, jak k němu promlouvá příroda,“ vypráví Štefan.
Legendám prérijních obyvatel, které mají hluboký duchovní základ, je ochotný věřit. „Pro ně měly praktický význam, který se v naší době zdá nadsazený. Ale pravdou je, že přírodu natolik ničíme, že nám to jednou vrátí,“ uvažuje.
Podle staré legendy žije bílý posvátný bizon. Když se zemi děje křivda, tak pelichá a padají mu nohy. Indiáni říkají, že už před pár lety byl skoro holý a stál na jedné noze. Štefan přidává další příhodu související s inity - saunou, při které se indiáni jakoby znovu narodí.
„Známí to zkoušeli. A každému z nich se stalo něco špatného. Jednomu vybuchl střelný prach, druhý musel na operaci s kolenem, jinému zemřel otec. Nejdůležitější detaily obřadu totiž indiáni drželi v tajemství. Když se neudělá podle pravidel, může mít zlé následky,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!