Běhá sprinty, dělá rekordy. V 71 letech | E15.cz

Běhá sprinty, dělá rekordy. V 71 letech

Dagmar Nejezchlebová

Je jí přes sedmdesát let, a přesto se stále věnuje atletice. Ludmila Sarofinová z Hodonína dokazuje, že sportovat se dá i v důchodu.

V mládí chtěla závodit na motorce. Když si však v sedmnácti letech udělala řidičský průkaz, maminka se při každé její jízdě modlila, aby se jí něco nestalo. Také proto Ludmila Sarofinová z Hodonína začala raději s o něco bezpečnějším sportem – cyklistikou.

„Dlouho jsem nemohla na svou postavu sehnat vhodné kolo. V té době totiž byla k dostání pouze ta s vysokým rámem,“ vypráví drobná žena. Nakonec jí menší kolo vyrobili ve Favoritu v Rokycanech. „A mohla jsem začít závodit. Jenže tady žádné závody nikdo nepořádal, tak jsem musela jezdit do Chebu, Karlových Varů a jinam,“ vzpomíná bývalá cyklistka.

Po nějaké době si udělala i trenérský a rozhodcovský kurz. Přitom jezdila jeden závod za druhým. „Když se konaly závody, musela mi s přípravou pomáhat celá naše rodina. Maminka vařila čaj, tchán stál na křižovatce,“ popisuje Sarofinová.

Jako rychlobruslařka

Na jedny závody se přijel podívat trenér rychlobruslařek z Vysočiny s jednou ze svých svěřenkyň. „Řekl nám, že bychom se my jako cyklistky mohly zase na oplátku věnovat přes zimu rychlobruslení. Přemluvil nás, a tak jsem to zkusila. Jezdily jsme na Vysočinu, kde jsme trénovaly pod širým nebem. Byl to přírodní stříkaný led, takže byl nádherně rovný a velmi rychlý,“ vzpomíná s úsměvem dnes už jednasedmdesátiletá sportovkyně.

Sehnat rychlobruslařské nože bylo tehdy velmi těžké. „Začínala jsem na bruslích kanadách, ale to nemělo smysl. Když se mi pak podařilo získat rychlobruslařské brusle, byla jsem na tisícovce ve druhé výkonnostní třídě,“ chlubí se Sarofinová.

Nikdy se však sportu nemohla věnovat na plný úvazek jako většina dnešních sportovců. „Chodila jsem normálně do práce, pracovala jsem na dráze. Bylo to složité hlavně kvůli směnám. Když si ji se mnou nikdo nevyměnil, na závod jsem zkrátka nemohla,“ říká aktivní Hodoníňanka.

Když se přehoupla přes hranici třiceti let, závody na kole a rychlobruslařském ovále už ji unavovaly. Se sportem však skončit nechtěla. „Říkala jsem si, co bych tak mohla dělat dál. A nenapadlo mě nic lepšího než atletika,“ vypráví Sarofinová. Výkony nejdřív nebyly podle jejích představ. „Děvčata z družstva ale bojovala o druhou ligu, a tak mě donutila běhat osmistovku. Čas jsem měla hrozný, ale díky bodům jsme nakonec postoupily,“ říká Sarofinová.

Atletice se věnuje dodnes. Všem svým vrstevníkům a vrstevnicím ukazuje, že když alespoň trochu slouží zdraví, ani ve starším věku není nutné jen vysedávat doma a háčkovat. „Jezdím na spoustu závodů po celé republice, byla jsem dokonce i na mistrovství Evropy v Lublani a mistrovství světa v Itálii,“ říká atletická veteránka.

Doma háže kamenem

Trénovat na atletickém stadionu mezi ostatními závodníky, ktěří jsou často i o padesát let mladší, se však stydí. „Mezi chodbou a obývacím pokojem jsem si vyměřila šedesát metrů, na dvoře mám stovku a na zahradě zase běhám dvou a čtyřstovku. Jako bývalá cyklistka nemám zrovna nejměkčí stehna, takže mám problém dát patu k zadku. Když umývám nádobí, postavím si na židli hrnec a zkouším nohu cvičit na něm,“ popisuje Sarofinová se smíchem své treninkové metody.

Na závodech kromě sprintů soutěží také ve vrhu koulí. „Vlastní kouli nemám, a tak na zahradě házím velkým kamenem. Když už se mi nechce kopat, několikrát si hodím a pokračuji v práci,“ vypráví důchodkyně.

Z loňského roku drží veteránský republikový rekord na šedesát, sto i dvě stě metrů. A s rekordy možná nekončí. Letos se totiž jednasedmdesátiletá Hodoníňanka opět chystá na mistrovství republiky a Evropy.

Autor: Dagmar Nejezchlebová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!