Autogram slíbil celé vesnici, pak se podepisoval ještě prodavačce | E15.cz

Autogram slíbil celé vesnici, pak se podepisoval ještě prodavačce

Pózovali na titulní stránce Sedmičky. V plavkách, se svatým obrázkem i s hlavou Lenina.

Mediální hvězda, ksicht týdne nebo fousatá Krainová. Taková jména občas dostávají lidé, kteří se objeví na titulní stránce Sedmičky. Jak nesou svých pět minut slávy? Někteří už s tím mají zkušenosti, jiní jsou v rolích modelů a modelek úplní začátečníci. Přesto mají jedno společné – ohlas přátel.

Podpisy pro obec

Milan Beneš, majitel klatovské restaurace Chiquita, se objevil na titulní stránce Sedmičky s obrazem Panny Marie Klatovské. Ten se v rodině dědí už několik generací. Spíš než poutní obraz však spoustu lidí zaujal právě Milan Beneš, který se dokonce stal hvězdou Kocourova. „Kamarád, který tam bydlí a chodí ke mně do Chiquity na oběd, přinesl balík Sedmičky s tím, že mám všechny podepsat. Slíbil totiž autogramy celé vesnici,“ směje se Beneš.

„Další úsměvná příhoda se mi stala v Kauflandu. Tam mě oslovila jedna prodavačka a chtěla autogram. Připadal jsem si jako celebrita, i když k pobavení celé rodiny,“ směje se. Na titulní stránce novin se objevil poprvé. „A teď se tam mám objevit zas? Kluci, vy mě normálně zničíte,“ reagoval majitel restaurace, když ho znovu navštívil redaktor Sedmičky spolu s fotografem a do ruky mu dali tentokrát místo obrazu Sedmičku s jeho titulní stránkou.

Naopak Lucie Burešová nepózovala fotografovi poprvé. Sympatická dívka z Klatov se totiž věnuje sedm let modelingu a s podobnými věcmi má už zkušenosti. Do Sedmičky si ji vybral fotograf pro snímek k článku o koupání. Lucie Burešová se proto musela obléct do plavek a v poměrně chladném počasí se nechat fotit na pískovně u Beňov. Své si užil i fotograf, který kvůli koncepci snímku musel do vody také. „Jestli mi ujedou nohy, tak je foťák v háji. Nebo spíš ve vodě. A ten objektiv už bych asi nerozchodil,“ strachoval se fotograf.

S nedobrovolným koupáním už má ale zkušenosti z výlovů rybníků. „Pózovat v rámci modelingu a na fotku do novin je přece jen něco jiného. K těm novinám se obvykle dostanou lidé z mého okolí. A reakce jsou různé,“ vysvětluje Burešová. Zatímco kluci byli fotkou nadšeni a své dojmy neskrývaly ani některé kamarádky, z některých děvčat přímo vyzařovala závist.

„Tvrdili mi, jak je fotka hrozná, jak mi to tam vůbec nesluší a podobné argumenty. Z toho už člověk vycítí, jak to vlastně myslí,“ říká mladá modelka. Na rozdíl od Milana Beneše ale žádné autogramy nerozdávala. „Lidé se ale ke mně hlásili. Bohužel i jeden opilec,“ dodává s úsměvem.

Michaelu Spalovou, která nedávno pózovala u fotovoltaických panelů, spousta čtenářů označila za další z řady modelek, které k focení Sedmička využívá. Jak ale sama říká, k modelingu se nikdy nedostala. „Modelka? To rozhodně nejsem. Pro mě to byla první zkušenost a následné reakce jsem si nijak zvlášť neužívala. Samozřejmě kamarádi mi to dávali znát, přidali i nějaký vtípek, ale život mi to nijak nezměnilo,“ říká.

A jaké je to být celebritou díky podobnosti s někým skutečně slavným? O tom může vyprávět Václav Kastl z Hradiště na Domažlicku. Majitel penzionu totiž nezapře podobnost s Vladimírem Iljičem Leninem. Díky Sedmičce ho navštívila spousta lidí. „Někteří přijeli ze zvědavosti, z Plzeňska jsem tady měl dokonce tři rodiny na ubytování. Kromě toho se mi dokonce ozvali lidé, kteří si mě pamatují ještě ze školy. Vůbec totiž netušili, že mám v Hradišti penzion, a díky fotce a článku v Sedmičce jsme se mohli po letech opět setkat,“ říká Kastl.

Existují ovšem profese, kde se mediální popularita příliš nevyplácí. Jde především o klatovské profesionální hasiče, kteří musí platit tiskovou daň. „Kluci mají mezi sebou takové nepsané pravidlo. Když se někdo objeví v novinách, musí ostatním ze směny koupit zákusky,“ směje se ředitel klatovských hasičů Jan Rayser. „To je někdy docela drsná představa. Kdybych byl vyfocený v novinách tak často jako třeba Agáta Hanychová, tak vydělávám jenom na zákusky,“ podotýká hasič Petr Beran.

Fotky v Japonsku

Usmívat se z titulní strany. Pro někoho je to nepředstavitelné, jiní už berou focení jako běžnou rutinu. Tereza Maršálková ze Švihova začínala jako klatovská modelka a dnes je tváří stránek časopisů v Číně nebo v Japonsku. Jak se na takový post vypracovala? Na svoji první pracovní cestu do zahraničí se dívka z Klatovska vypravila do Tokia krátce před svými patnáctinami.

Pro práci v zahraničí ji vybrala modelingová agentura, s níž úzce spolupracuje klatovská modelingová skupina Delija. „Byla jsem dost nervózní a rodiče ještě víc. Věděla jsem sice, do čeho jdu, ale o životě v Japonsku jsem neměla ani potuchy. Na druhou stranu ale na mě byli rodiče hrdí, že jsem se dostala k modelingu na druhém konci světa,“ vzpomíná modelka.

Zvyknout si na rušný život, komplikované cesty japonským metrem a spoustu jiných věcí bylo pro Terezu otázkou několika dní. „Japonci jsou hrozně ochotní. Když vidí turistu, že si neví rady, okamžitě přijdou a snaží se mu pomoci. Navíc mají snahu se učit anglicky, takže ani s dorozumíváním není problém,“ říká Tereza.

Když přivezla modelka do Čech výsledky své první zahraniční práce, všichni se divili, proč je její fotka až na poslední straně. Pro to je ale jednoduché vysvětlení. V knihách i časopisech se v Japonsku listuje opačně, takže už při první návštěvě se dívka ze Švihova dostala na titulní stranu. A jak takový pracovní den modelky vypadá? „Osmihodinová práce jako každá jiná. Zkrátka osm hodin focení, líčení, česání. Někdy musí modelky přetrpět i přesčasy, takže pracovní den má někdy i dvanáct až šestnáct hodin. To už se pak unavená vracím na hotel,“ popisuje.

„Ráno do ateliéru jezdím většinou taxíkem, protože ty jsou tam poměrně levné. Navíc vyznat se v japonském nebo čínském metru je docela složité,“ dodává. Fotky do módních časopisů nebo katalogů ale nevznikají jen v ateliérech. „Hodně jsme toho fotili i venku,“ říká.

Jak má vlastně modelka na fotografii vypadat – to je hlavně o komunikaci mezi ní a agenturou, která zakázku zadává. „Buď se přímo domluvíme, nebo mi třeba ukážou jiné fotografie s tím, že v tomhle duchu by si představovali výsledek,“ vysvětluje. Život v zahraničí už dnes Tereza Maršálková bere stejně jako doma. Zvykla si i na tamní kuchyni. „Už jsem se naučila jíst hůlkami,“ směje se.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!