Alena Hloušková neumí být sama | E15.cz

Alena Hloušková neumí být sama

24. srpna 2010 • 07:28
Posledním, kdo představí v letním seriálu Sedmičky svých sedm radostí, je Alena Hloušková.

Učitelka, sportovkyně a umělkyně. Alena Hloušková je všestranná osobnost, která devětatřicet let učila na základní škole, trénovala karvinské kanoisty a stála i u zrodu kanoistické klubovny na řece Olši. A i teď má spoustu energie a nezahálí. Vede divadlo Harlekýn a pomáhá svému druhovi Stanislavu Filipovi s řezbařinou.

1. Vnuk

U mě jsou na prvním místě vztahy. Začnu tedy tím, který je mou největší radostí v životě. A to vztah k mému úžasnému vnoučkovi Maxmiliánovi. Je vnímavý, a i když mu nejsou ještě tři toky, je velice chytrý. Vždycky nás překvapí nějakou průpovídkou, nebo slovem. Už za měsíc čekáme přírůstek do rodiny. Narodí se nám vnučka. Bude se jmenovat Barunka a moc se na ni těšíme.

2. Láska

Mou láskou je Stanislav Filip. Jsme spolu už čtyřiadvacet let. Život jeden bez druhého si neumíme představit. Také miluji svou nejbližší rodinu, syna a jeho ženu.

3. Přátelé

Byla jsem vždycky závislá na přátelích. Když se některý odmlčel na delší dobu, vždy jsem mu zavolala nebo napsala. Zjistila jsem, že to vždy stojí za to. Proto máme vždycky plný dům. Pořádám srazy ze školy, ať už střední, nebo vysoké. Scházíme se u nás doma. Navařím, napeču a všichni u nás i přespí. Dodnes se každý měsíc scházím s bývalými kolegyněmi, s kterými jsem kdysi učila na škole. Je nás celkem třináct a je to opravdová čistě dámská jízda.

4. Harlekýn

Radost je pro mě to, co právě dělám. Když jsem se v roce 1998 dostala z těžké nemoci, zeptala jsem se Standy: „Co budu dělat? Něco dělat chci.“ A on mi řekl, že mi napíše nějaké divadelní hry, založíme divadlo a já ho povedu. Do té doby jsme s divadlem neměli nic společného, protože jsem neměla čas. Dělala jsem sport opravdu ve velkém. Atletiku, kanoistiku a lyžování. Ale když se se Standou pro něco rozhodneme, tak to děláme na plné pecky. Založili jsme divadlo pro děti Harlekýn. Dům kultury nám vyšel vstříc, a toho si oba vážíme.
V divadle máme úžasné mladé lidi, kteří mohou ukázat, co v nich je a mohou si zažít svůj úspěch. Představení máme skoro vždycky vyprodaná.

5. Umění

Protože se Standa věnuje řezbě, kresbě a hlavně literatuře, pomáhám mu. Zařizuji a organizuji. Sama letos připravuji už čtvrtý plenér. To jsou taková sympozia řezbářů, kde se lidé setkávají a vytvářejí velké sochy. A výsledkem plenéru Darkovská lípa je třeba socha svatého Floriána před hasičskou zbrojnicí v Karviné. Nedávno jsme se vrátili z podobné akce ve Zlatých horách. A musím se pochlubit tím, co jsem tam udělala. Když Standa těžce onemocněl, dohodli jsme se, že ty velké sochy prostě sám dělat nebude. Nechci totiž, aby mi po pěti infarktech umřel. A tak s ním poslední tři roky pracuji. A protože jsem vždy stála u něho, naučila jsem se používat motorovou pilu, frézu, dláta, kácela jsem stromy. Ve Zlatých horách jsem ale udělala sochu úplně sama. Standa na ni ani nešáhl. Je metr osmdesát vysoká a představuje podmořskou říši plnou zvířátek.

6. Zahrada

Kdysi jsem si přísahala, že v žádném případě nikdy nebudu mít na zahradě ani jeden kamínek. A ani za nic na světě nebudu mít skalku. Dnes má skalka měří třicet krát pět metrů a najdete na ní desítky krásných květin a skalniček.

7. Hudba

Dneska je to už skoro minulost, ale můj život patřil hudbě. Naše rodina byla hudební. Každý uměl na něco hrát. Jako dítě jsem se učila hrát na klavír, na vysoké škole zase na housle. Po vysoké jsem si vyzkoušela kytaru a pak se k ní přidala ještě flétna a tahací harmonika. Před šesti lety jsem si ale zlomila všechny prsty na rukou a dnes už s nimi nic moc nezahraji. Občas si ještě zazpíváme s vnoučkem a já mu hraji na kytaru. Mám ráda písně spíše pomalé. Třeba Otázky.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!