Ester Havlová: Baví mě fotografovat kvalitní architekturu

* E15: Jak přistupujete k fotografování architektury?

Nebaví mě fotografovat architekturu kriticky, mám ji ráda, a proto raději ukazuji architekturu hezkou než špatnou. Zároveň nepoužívám architekturu jen jako nástroj k nějaké výtvarné kreaci.

* E15: Na vašich snímcích chybějí lidé. Proč?

Má to svůj důvod. Když je prostor něčím zajímavý, je lepší ho vyfotit prázdný, ale vůbec se nebráním fotit interiér bytu zařízený a s majiteli. Například dům od HŠH Architekti v Berouně jsem fotila i s rodinou, nejdříve několikrát bez lidí, potom s nábytkem a nakonec s lidmi. Fotografování proběhlo na tři etapy, kdy byl prostor úplně prázdný, nepřipomínalo to obytný prostor, byl zde zaznamenán silný koncept, který se potom musel vyplnit instalovaným nábytkem, a třetí etapa, kdy se tam vpustil život. Překvapilo mě, jak to úžasně fungovalo. Zajímá mě architektura, prostor, v němž si teprve potom lidé život vytvoří.

* E15: Jak vidíte samu sebe? To, co děláte?

Myslím si, že v mém případě jde často spíše o umělecké řemeslo než o uměleckou fotografii jako takovou. Ale vůbec bych to nekategorizovala, občas se cítím jako výtvarník, občas více jako interpret. Ale na výstavy fotografií architektury stejně nebudou chodit masy, zajímá to jen úzký okruh lidí.

* E15: Vaší poslední fotodokumentací je Pražské metro. Jak tento projekt vznikl?

V koncepci designového obchodu Futurista Universum vznikají tematické mapy, například o pražském kubismu, secesi. Tato mapa je obsáhlejší, jedná se o výběr architektonicky zajímavějších stanic metra a je doplněna brožurou s texty a dalšími fotografiemi. S nápadem přišel František Staněk z Futuristy. Pražské metro je totiž velmi výtvarné.

* E15: Jak pražské metro vnímáte? Do jaké míry jste užila jeho ideologické tematiky?

Ideologie typu tendenční výzdoby metra už samozřejmě pominula, což se ale může zdát z určitého pohledu na škodu. Například velká mozaika na stanici Staroměstská už neexistuje, na Andělu, tehdejší Moskevské, už byla také odstraněna. Zanikly jako době poplatné výzdoby. Tehdy to jistě byla potřebná zakázka pro výtvarníky, i když ne často lákavá. Umělci malovali kosmonauty a moc nadšeni z toho asi nebyli. Občas ale vznikala i kvalitní díla, například ve stanici Náměstí Republiky skleněná plastika od Václava Ciglera. Dnes jsou stanice o poznání chudší.

* E15: Jste jednou z prvních, kdo začal snímat architekturu digitálně…

Začala jsem používat digitální technologie, až když jsem si byla jista, že nahradí tu klasickou. I když vím, že to nejde stoprocentně. Je to trochu jiná práce a ze začátku jsem s tím měla problémy, protože byla natolik jiná, že mě pohltila, a zapomněla jsem uvažovat o fotografii tak jako dřív. Přinesla jsem domů třeba padesát banálních záběrů a pak jsem zjistila, že cvakám naprosté nesmysly. Takže jsem se musela začít víc soustředit. Chci, aby fotografie byly po záběrové i technické stránce stejně kvalitní jako diapozitivy. Na menších formátech dnes nepoznáte, čím byly fotografovány. Žijeme v digitální době, a to se promítá i do tvorby. Výhodou je, že fotografie odevzdávám upraveny ve finální podobě, tak jak já chci. Když jsem fotografovala na diapozitivy, v dalším zpracování jsem nad nimi ztrácela kontrolu.

* E15: Upravujete fotografie v postprodukci?

Práce při fotografování je dnes díky digitálním fotoaparátům rychlejší. O to delší je práce v postprodukci. Atmosféru místa nikdo nedodá. Co se týká světla, záběru, to musím mít rozmyšleno dopředu a nafotografovat vše na místě. Postprodukci používám, když objevím na záběru technické nedostatky. Fotografie musí být autentická.

* E15: Dokumentujete i divadelní inscenace. Proč?

Divadelní fotografie je vlastně pro mě taková kompenzace ke statické architektuře. Jde o dva světy, které nejsou do jisté míry srovnatelné. Je to jiná práce, s jiným fotoaparátem. Ale zjistila jsem, že mi jde o to samé jako v architektuře, o náladu, atmosféru, aby nebyly fotografie jen dokumentem, ale i kompozicí. Za důležité považuji možnost fotografovat inscenaci několikrát, být součástí divadelního procesu. Nakonec jsou fotografie jediné, co z těch představení vlastně zbude, kromě vzpomínek.

Ester Havlová (43)

Fotografii studovala na pražské Střední průmyslové škole grafické a FAMU, kterou ukončila v roce 1993. Při studiích se zúčastnila stáží na Middlesex Polytechnic v Londýně a na polytechnice v Nottinghamu. Vystavuje od roku 1992. Expozice Pražská secese očima Ester Havlové byla součástí programu světového kongresu Mezinárodní unie architektů v roce 2005. Její fotografie architektury jsou zastoupeny v řadě odborných publikací.