Zdeněk Sýkora se v devadesáti letech konečně dočkal objevení

26.2.2010 10:05 |

Sdílet

Galerie hlavního města Prahy představuje dílo Zdeňka Sýkory, světově uznávaného malíře. U příležitosti jeho devadesátých narozenin tak vznikla expozice s reprezentativním výběrem nejen jeho maleb, ale i architektonických realizací a s archivní dokumentací.

Kurátor výstavy Pavel Kapel dokázal bravurně shrnout autorovo dílo a objasnit vnitřní logiku Sýkorovy malířské techniky. A zároveň se kurátor snažil napravit některé omyly a chyby, které napáchaly předchozí Sýkorovy výstavy.

Expozice nazvaná Zdeněk Sýkora 90 se věnuje objasnění klíčových pojmů jeho tvorby jako například struktury, systému nebo náhody. Je koncipována do dvou celků. První je chronologickou prezentací autorových prací od konce padesátých let až po současnost. V cyklu s názvem Zahrady objasňuje autorský vývoj od krajinářských námětů k abstrakci pod vlivem tvorby Henriho Mattise. Sýkora si jako vyjadřovací prostředek zvolil kombinatorickou metodu. Jako jeden z prvních umělců zapojil do své tvorby počítač. V pozdějších pracích ho zaujala výrazová síla linie. Do svého pečlivě propočítaného systému začlenil metodu nahodilosti, a dospěl tak až k velkorozměrným realizacím, na nichž pracoval i přes rok. Galerie si zapůjčila jeho nejznámější obraz Poslední soud ze sbírek pařížského Centre Pompidou.

Druhá část expozice se soustředí na jednotlivá témata, nebo spíše charakteristické rysy Sýkorovy tvorby. Upozorňuje například na odlišnosti mezi obdobím přísných kombinatorických výpočtů a lineárních obrazů s prvkem náhody. V tajemství obrazu se skrývá mnoho tajemství kolem nás. Aby umělec pochopil vyšší, umělý řád, musí se inspirovat přírodou, a jejími zákonitostmi tak docílit formulace umění, jak již dříve tvrdil Vasilij Kandinskij. Sýkora formulaci výtvarného jazyka zasvětil šedesát let svého života.

Celý Sýkorův vývoj se skutečně podobá pomalému evolučnímu procesu a druhová rozmanitost liniových obrazů je šťastným výsledkem této evoluce.

Svůj racionální systém používá intuitivně, výsledkem je určitá emoce – obraz, který není ničím než sám sebou. Autorova tvorba je vodítkem jeho souhry rozumu s citem: „Jsem součástí své tvorby, ale ne určující silou. Čím více si přeji, aby mé obrazy byly jen tím, čím jsou, tím více jsou vším.“