Za výjimečnou islandskou hudbu může izolace, říká Aðalbjörn Tryggvason z kapely Sólstafir | E15.cz

Za výjimečnou islandskou hudbu může izolace, říká Aðalbjörn Tryggvason z kapely Sólstafir

Za výjimečnou islandskou hudbu může izolace, říká Aðalbjörn Tryggvason z kapely Sólstafir
Aðalbjörn Tryggvason z kapely Sólstafir
• 
ZDROJ: CC BY SA 3.0: Grywnn via Wikimedia Commons

Petr Frinta

Do pražského klubu Roxy zavítají v pondělí 11.12. islandští melancholičtí rockeři Sólstafir. Jejich hudba je naprostý unikát nejen díky rodné islandštině, ale také díky osobitému spojení metalových kořenů, rocku a post-rocku. E15 hovořila se zpívajícím kytaristou Aðalbjörnem Tryggvasonem.

K Čechám vás pojí výjimečné pouto: vaše první EP Til Valhallar vyšlo v polovině devadesátých let na české značce View Beyond Records. Jak vás tehdy Pavel Tušl kontaktoval?

Popravdě si už přesně nevzpomenu, zkusím to nějak zrekonstruovat. Byl, stejně jako my, součástí kazetové scény a zareagoval na naše první demo. Jeho podmínky ale byly striktní: muselo to být EP a ještě nesmělo mít přes pětadvacet minut, kvůli poplatkům za lisování. Celé se to seběhlo dost rychle, tři měsíce poté, co vyšlo demo, jsme už psali nové písničky a za pár týdnů znovu nahrávali.

Byl to totální underground, dostali jsme deset procent kopií a ještě si vzpomínám, jak jsme si museli sami přehnout a poskládat obaly, protože bylo levnější udělat si to sami, než to nechat udělat v tiskárně.

Pavel tady na Islandu jedno léto pracoval na farmě, tehdy nás seznámil náš společný kamarád Siggi, který hrál ve Forgarður Helvítis, druhé místní kapele, kterou Pavel vydal. Paradoxně jsme se nikdy nesetkali v Čechách, i když tam hrajeme často. Když to bylo poprvé, tuším v Brně, schválně jsme nacvičili jednu písničku z EP, ale neměla úspěch. Většina lidí ji nejen že neznala, ale ani neměla ponětí, že naše první deska vyšla u vás.

Největší paradoxem vaší kariéry je, že průlom mezi velké interprety vám zajistilo dvojalbum Svartir sandar. Nad tímto formátem vydavatelé většinou ohrnují nos, udělat dvojalbum byl váš nápad?

Dlouho jedeme v kapele v tom vtipu, jak si každá skupina, která chce být velká, musí projít určitými věcmi. Rozhádat se a neumět spolu mluvit jako Metallica, začít spolu brát drogy a pak spolu jít na odvykačku jako Megadeth, s velkou slávou se rozpadnout a druhý den dát dohromady… a jednou z nich je vydat dvojalbum.

S vydavateli jsme si prošli takové kolečko. S Pavlem nás pojila krátká, intenzivní a fungující spolupráce. Od něj jsme přešli k německé značce Ars Metalli, která se o nás nedokázala postarat, protože v mezičase zkrachovala. Ani Spinefarm, byť už velká firma, nebyli to pravé ořechové. Pořád jsme zůstávali tajným tipem z undergroundu, příští velkou věcí, ale šance něco změnit nepřicházela.


Zprávy z kultury najdete zde >>>


Michael (S. Berberian, majitel vydavatelství Season of Mist – pozn. autora) za námi přiletěl do Bergenu na festival Hole in the Sky, kde jsme si sedli, probrali možnosti a řekli si, že nemáme co ztratit. Za tři měsíce jsme napsali nový materiál a až když byl hotový, zjistili, že se na jednu desku nevejde. Byl to Michael, kdo navrhl, ať neděláme kompromis, ať vydáme dvojalbum a ta sázka vyšla.

Svartir sandar je plné divných písniček. Ne, že by to u nás byla novinka, ale písničku o meteorologické stanici jsme tu ještě neměli. A také je na něm Fjara, naše Enter Sandman nebo Ace of Spades. Velkou kapelu z nás neudělal jen dobrý materiál, ale i to, že jsme ve stejnou chvíli začali poctivě jezdit na turné, předtím byly naše koncerty spíš sporadická záležitost.

Může se kapela vašeho stylu a velikosti hraním pohodlně uživit?

Asi ano, ale to bychom museli být na turné neustále, a to nechceme. Máme rodiny a snažíme se proto kapelu, práci a soukromí nějak vyvážit. Takhle bychom byli většinu roku pryč a za dětmi by občas na pár týdnů přijelo pár cizích chlápků, a to nechceme.

Mám práci, jak se říká, od devíti do pěti, ale ne úplně klasickou. Dělám zvukaře, což má tu výhodu, že kdykoli potřebuji, stačí mi sehnat si záskok a mám volno na hraní. A tím pádem Sólstafir ani jako práci nebo zaměstnání neberu. Je to něco, co můžu dělat jen proto, že mě to baví, do čeho můžu otisknout sám sebe. A také bych to asi už ani nechtěl dělat zadarmo, ty hodiny na letišti, čekání, spaní na hotelu… to má kouzlo jen do určitého věku.

Valašský zpěvák Segrado vydal své druhé sólové album. Civilní a nenucené

Od prvního EP máte vlastní zvuk, který se průběžně vyvíjel. Til Valhallar ještě zrcadlí dobovou fascinaci skandinávským black metalem, později jste se vydali cestou postupného obrušování syrového zvuku a dodnes platí, že Sólstafir jako jednoho z mála interpretů v žánru okamžitě poznáte…

Jsem rád, že to aspoň někdo na tom EP poznal. Na jednu stranu mě tehdy inspirovali Mayhem nebo Darkthrone a snažil jsem se psát podobně intenzívní věci, ale stejně tak si ze stejné doby našli do mojí hudby cestu i The Smashing Pumpkins. A tohle kolísání mezi různými prameny mě provází dodnes.

Co ji, a islandskou muziku obecně, činí výjimečnou, je pocit izolace, který už máme v mentalitě, v genech. Když jsem byl v Praze poprvé, koukal jsem z Karlova mostu na Hrad a říkal si, že je z doby, kdy byl Island teprve čerstvě osídlený a uměli jsme leda jíst bláto a přitulit se k ovci.

Proto hodně lidí překvapuje, jak se na Islandu dodnes mluví o druhé světové válce. Pro většinu států okolo byla něco strašlivého, nám přinesla mnohé, nejen nezávislost. Do té doby jsme byli rarita, ostrůvek třetího světa uprostřed nejvyspělejší civilizace. Válka nám přinesla rádio, kulturu, intenzivní kontakt se světem, letiště, rozvoj. Do té doby jsme měli…jen ty ovce.

Platí, že právě pocit izolace je pro vaši hudbu důležitější než fascinace okolní přírodou, s níž vaše nahrávky většina posluchačů spojuje?

Protože jsem tu vyrostl, je pro mě zdejší krajina něčím samozřejmým. Kdykoli sem někdo přiletí, přijdou mu úžasné tvary, barvy, to, že tu nemáme stromy, že je rozlehlá, pustá. Ale tenhle úžas v sobě nenosím, jakmile bych o ni měl přijít, je to něco jiného.

Natolik jsem si zvykl na oceán, na to, že se kdekoli v přírodě můžu napít vody, že můžu sednout do auta a za deset minut jsem v měsíční krajině. Vyrůstal jsem na východě, kde devět měsíců v roce leží dva metry sněhu a kde je minimum světla, a i když jsem se později přestěhoval do města, ten prvotní pocit z dorůstání mi zůstal. Ale v jádru to není příroda, ale právě ta izolace.

Island prošel v uplynulých letech obrovskou proměnou, stal se Thajskem severu, jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací světa. Jak se to projevuje v každodenním životě?

Turismu můžeme být vděční, že před lety odvrátil státní bankrot. Ale také má temnou stránku, před níž nás nikdo nevaroval. V polovině devadesátých let sem létalo tři sta tisíc návštěvníků ročně, což se může zdát hodně, ale na tři sta tisíc domácích to bylo ještě snesitelné. Vloni už to byly dva miliony.

Což by ještě pořád šlo, pokud by někdo myslel na infrastrukturu. Počet aut se každý rok zdvojnásobí, ale silnice jsou tytéž. Turistů je mnohonásobně víc, ale chodí po stejných neznačených chodnících, protože dřív jimi procházeli lidi, kteří místo buď znali anebo to uměli s mapou, a tak se značením nikdo nezabýval, protože nebylo potřeba.

Po pěti letech v Praze vystoupí skupina Pearl Jam

Změnila se ale i skladba lidí, často jsou to ti, kteří si jen chtějí udělat pár fotek, nechtějí zažít nic hlubšího, a kvůli nim je třeba na spoustu míst dát na jednu stranu zábradlí, aby se nezabili, jinam zábrany, aby všude nelezli. Turismus nabízí snadno vydělané peníze, ale je smutné, když někdo prodává snídaně za třicet euro, ale nedokáže za stánek přistavět druhý záchod. Zázemí neodpovídá růstu.

Kdysi, a tím myslím devadesátá léta, bylo běžné, že mi volal kamarád, „hej, potkal jsem v centru kluka v tričku Slayer!“. Tím, že řekl kluka, bylo jasné, že je to Američan nebo Němec, protože nikdo jiný sem tehdy nelítal, a kdyby to byl někdo místní, dávno bychom ho znali křestním jménem.

Hned jsme vyrazili odlovit ho a vyzpovídat. Dneska potkávám davy turistů spíš v autech v zácpě na výpadovce. Těch deset minut na měsíční krajinu se může hodně natáhnout.

Nejsmutnější je, že dochází k přestavování celých čtvrtí, podobně jako v Londýně, Berlíně nebo Paříži. Vznikají nové kancelářské budovy, budiž, ale proč musí celé bloky historických domů projít přestavbou na krámky pro turisty, všechny navíc nabízející to samé?

Podobně jako pro Sólstafir, platí pravidlo o unikátním zvuku snad pro všechny islandské interprety. Má pravdu norský kytarista Terje Rydal, když o skandinávském jazzu a obecně severské moderně tvrdí, že neortodoxnost souvisí právě s geografickými podmínkami, s odlehlostí, díky níž zde v žádném žánru nestihly zakořenit jejich tradiční podoby?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale dalo by se to tak říct. Island byl odjakživa mimo trasy koncertních turné, až v posledních letech se to zlepšuje. Dlouhá léta tu ani nebylo kde hrát, kupovat desky, a dovážet je nebo časopisy se prodražilo. Proto nám všem v osmdesátých letech Sugarcubes připadli jako zjevení, konečně někdo, kdo s hudbou vyrazí i nějak jinam. Něco u nás předtím nevídaného.

Ten atypický zvuk… když kapela vyrazí na turné, dostáne se na různá místa, mezi různé kultury, dostává všemožnou zpětnou vazbu, od publika, od ostatních kapel, to ji pomáhá formovat.

Tady dlouho kapely fungovaly tak, že hrály ve zkušebně před posluchači, kterými většinou byli členové ostatních kapel, a přemýšleli o hudbě stejně. A pokud je většina islandských kapel v tom dobrém slova smyslu mimo, je to díky tomu, že tu chybělo cokoli, co jinde znamená standardní, stabilní zázemí pro kapely.

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!