Wilson vyslal činohru Národního divadla do vesmírných sfér

Z první scény českého divadla stále vycházely uměřené inscenace, sem tam s mírným pokrokem v mezích tradicionalistického divadelního myšlení. Až z New Yorku musel přiletět režisér, který toto lpění na dávno zkamenělých tradicích rozmetal jak atomová bomba: Robert Wilson.

V Národním divadle tato legenda již dvakrát pracovala. Vždy však v opeře, což je jeho hlavní specializace. V roce 2002 Wilson inscenoval Janáčkův Osud a letos v červnu opět Janáčkovu Káťu Kabanovou. Tentokrát se ale poprvé představil českým divákům činoherní premiérou – Čapkovou hrou Věc Makropulos. Wilson rovnocenně využívá všech složek divadla – slova, hudby, světla, obrazu, herectví, kostýmů a elektronicky zesilovaných zvuků – k maximálně emotivnímu diváckému zážitku. Atakuje jeho emoce a smysly a teprve v další vlně přichází útok na rozum a intelekt. I proto jsou Wilsonovy inscenace po celém světě tak ceněné. Režisér dodává divadlu punc svátečnosti a jedinečnosti. Punc zážitku.

Čapkovo konverzační drama o operní zpěvačce Elině Makropulosové, žijící již tři sta let, převádí Wilson do modernistické podoby. Překvapivě však k tomu využívá jarmareční formy divadla, jakéhosi mechanického baletu, kde každá postava je loutkou ovládanou vnějším děním. Když má výstup, rozpohybuje se. Když mluví či jedná někdo jiný, v gestu „zkamení“ a zmlkne. Dokud na ni zase nepřijde řada. Výrazná stylizace pohybů, gest, herecké řeči, kostýmů, mechanická hudba a důraz na konkrétní, elektronicky zesilované zvuky jsou hlavní formální znaky inscenace. Vše do sebe přesně zapadá. Velké barevné plochy pozadí se dle atmosféry a situace mění, uprostřed scény vyrůstají či stojí různé abstraktní objekty symbolizující tu soudní spisy, tu divadlo, pracovnu či kancelář. A současně jsou to stavební prvky modernistické architektury monumentální Wilsonovy scénografie.

Děj rozkládá Wilson na sled krátkých výstupů, jako bychom sledovali barevný komiks, čímž dodává dění dynamiku a razanci. Na celý příběh nahlíží jako na frašku. Všechny postavy – až na tu hlavní v podání Soni Červené – jsou přehnaně groteskní, směšné a trapné. Jak klauni v němém filmu.

Herci se musejí podřizovat přísné stylizaci, dosud u nás v takové míře v činohře nepoužívané. A daří se jim. Zvláště těm, kteří mají alespoň trochu srovnatelné zkušenosti ze svých minulých angažmá – výstřednímu Miroslavu Donutilovi v roli advokáta Pruse či autisticky zoufalému Filipu Rajmontovi jako jeho synovi. Nad všemi ční Soňa Červená, jež si svou osudovou Emilii Marty doslova užívá. Pokaždé, když přijde na jeviště, jako by se tam objevila královna. Jako by přišla chladná, životem unavená, přesto hrdá a suverénní Elina Makropulosová. Ukazuje se, že Národní divadlo herce i techniku na náročné podoby soudobého divadla má. Kéž by je využívalo i v dalších projektech.

Autor je redaktorem Divadelních novin

Karel Čapek: Věc Makropulos

Činohra Národního divadla v Praze – Stavovské divadlo
Režie: Robert Wilson Hrají: Soňa Červená, Miroslav Donutil, Filip Rajmont, Václav Postránecký
Premiéra: 18. listopadu
Hodnocení: 90 %