Všichni jsme jen taková ošklivá dítka Boží

Vítejte ve světě temných vizí významného amerického romanopisce Cormaca McCarthyho. Místo hřejivého uvítání vás čeká deprese, fackování a problematizace klíčového pojmu – lidství.

Román Dítě Boží, který McCarthy napsal v roce 1973, vskutku není knihou příjemnou. Popisuje nejtemnější zákoutí lidské psýché, která však v extrémních podmínkách pomalu přestává existovat, člověk se mění ve zvíře jednající podle instinktů, pudů. To je hlavní téma celého McCarthyho díla. Stačí připomenout dvě nejlepší autorovy knihy – Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (v češtině vydaná letos) a samozřejmě Pulitzerovou cenou ověnčenou Cestu (česky 2008). Právě na těchto románech je znatelný McCarthyho autorský růst a schopnost univerzální téma konce člověka zkoumat z nejrůznějších úhlů. Krvavý poledník působí až barokně rozmáchle, Cesta naopak drtí silou literárního minimalismu, k němuž dospějí jen ti nejlepší autoři.

Dítě Boží v kontextu Krvavého poledníku i Cesty poněkud ztrácí. Tehdy ještě nepříliš zkušený autor se pokouší příliš stylizovat, rozbíjí přirozený tok příběhu na mozaiku a nedokáže s institutem nechutnosti pracovat tak mistrovsky jako později. Lestera odpočátku vykresluje jako vyděděnce z normální komunity. McCarthy sice toto vyvažuje sdělením, že Lester je jen dalším Dítětem Božím, ale nezpochybňuje jeho deviaci. Až později přijde s tím, že se v krutém světě devianty přece jen stanou všichni. Až v Krvavém poledníku a v Cestě se všichni stanou (nebo k tomu nemají daleko) stejnými Dětmi Božími, jako je Lester Ballard, a mnohdy i horšími.

Je dobře, že Argo postupně vydává dílo tohoto stěžejního amerického tvůrce, snad se on sám zmůže brzy na nějakou novinku, byla by to literární událost desetiletí.

Cormac McCarthy: Dítě Boží

Vydavatel: Argo, 2009
Překlad: Bronislava Grygová
Hodnocení: 80 %