Vítěz festivalu Sundance Tarik Saleh: Egypt je nyní Hollywoodem arabského světa | E15.cz

Vítěz festivalu Sundance Tarik Saleh: Egypt je nyní Hollywoodem arabského světa

16. srpna 2017 • 12:00

Kromě veterána Jana Troella a syna Ingmara Bergmana Daniela zastupoval švédský film na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti také Tarik Saleh. Pětačtyřicetiletý syn Egypťana a Švédky patří ke generaci současných filmařů, která se čím dál výrazněji prosazuje na světových akcích – jeho novinka, thriller Případ Nile Hilton, vyhrála soutěž světových filmů na prestižním americkém festivalu Sundance. Tento úspěch si ovšem vyžádal i své oběti.

Případ Nile Hilton vás sice proslavil, kvůli příběhu o zkorumpované káhirské policii v předvečer revoluce roku 2011 se ovšem nemůžete vrátit do Egypta, země vašeho otce.

Egypt je teď země plná paranoie. Sousedí se s Libyí a Saúdskou Arábií a obklopují ji problémy. Tamní filmový průmysl je asi třetí největší na světě, po USA a Indii. Egypt je Hollywoodem arabského světa, na egyptské filmy a seriály se dívá miliarda lidí. Jejich filmová kultura ovšem stojí na dílech, která nezobrazují realitu.

Čím to je?

Diktátorský režim vládl v Egyptě tak dlouho, že vytvořil bublinu. Každý ví, že je falešná. Lidi vědí, že i když se navenek mluví o pokroku, pořád jsou chudí, setkávají se neustále s korupcí, zdravotní systém nefunguje apod. Ve filmech přitom všechno vypadá fajn, všichni jsou dobře oblečení, úspěšní, pokud je někdo chudý, je zobrazený jako karikatura. Ale diváci to přijímají, dokonce se jim to líbí, protože tak mohou uniknout z reality.

Walt Disney končí spolupráci s Netflixem. Zakládá vlastní službu pro streamování

V Egyptě se Případ Nile Hilton promítat nemůže, jak by se ale podle vás tamnímu obecenstvu zamlouval?

Pro Egypťany je tenhle film hodně kontroverzní už tím, že se v něm mluví sprostě. Přitom oni sami nadávají hodně. V televizi nebo v kině to ale neslyšíte. V Egyptě neproběhl přechod jako v poválečné Americe, kde režiséři jako Elia Kazan začali zobrazovat lidi tak, jak se doopravdy vyjadřují.

Jak jste na to šel vy?

Mou největší ambicí u Případu Nile Hilton proto bylo natočit film, který ukazuje realitu. Státní bezpečnost naše natáčení v Egyptě sice utnula z politických důvodů, ale řekl bych, že kdybych tam film ukázal, naštval bych i normální obyvatele, protože by je urazilo, jak v Případu Nile Hilton postavy mluví. Egypťané se nechtějí vidět takoví, jací jsou.

Jak egyptský film změnila revoluce roku 2011 a odstoupení prezidenta Mubaraka?

Arabské jaro podle mě představuje podobně velkou událost jako pád Berlínské zdi. Ve filmu nastala podobná situace jako v Itálii po konci vlády Mussoliniho.

Zrodil se jakýsi arabský neorealismus, snaha zobrazit život, jaký je, na niž mnoho lidí reaguje pozitivně. Mohamed Diab natočil film Konflikt o demonstrantech zavřených v policejní dodávce, Ahmed Abdalla zase Hadry a cáry o útěku z vězení během revoluce. Ti teď reprezentují důležité hlasy a můžeme je přirovnávat k Rossellinimu nebo De Sicovi.

Já sám sebe vidím jako někoho zvenku. Mám větší svobodu v tom, jak k tématu můžu přistoupit. Případ Nile Hilton ale není čistě neorealistický film.

Český vítěz letošního karlovarského festivalu budí rozporuplné dojmy

Podílela se na úspěchu Případu Nile Hilton podle vás i jeho aktuálnost?

Řekl bych, že ano. Ale nesnažil jsem se jeho premiéru nijak načasovat. Chci, aby ten film zůstal významný i za deset let, aby se stal dokumentem své doby. Chtěl jsem připomenout pocit z času těsně před revolucí. A pokud jste v detailech dost specifický, dokážete být i univerzální, dost na to, aby váš film připadal relevantní i někomu v Česku, USA nebo v Nigérii.

Proto beru jako triumf, když tady v Hradišti přišlo na můj film v pátek večer plné kino a české publikum se zatajeným dechem sledovalo, jak egyptský policista zápasí s vlastní morálkou. Místní političtí lídři přece chtějí, abyste si mysleli, že lidé z Blízkého východu jsou zvířata.

Nepohodlným politickým tématům jste se věnoval už na začátku své filmové kariéry, v dokumentech Sacrificio: Kdo zradil Che Guevaru? a Gitmo. Považujete se za politického režiséra?

Politika zní důležitě, ale je jako mléko – čerstvá jen jeden den. Cokoliv, co politici řeknou dneska, se zítra změní ve vtip. O něco déle vydrží věda, ta je jako pomeranč. V západním světě supluje náboženství. Globální oteplování představuje soudný den, vědci nám jako kněží radí, co dělat.

Nic z politiky a vědy ale neobstojí tak dlouho jako umění. To je věčné, pokud se vám povede. Filmy Chaplina zůstaly zábavné a relevantní dodnes. Proto stavím na první místo umění, které je ve své nejčistší formě metafyzické. Trh se na ně snaží aplikovat fyzické zákony v podobě výdělků, rozpočtů, hvězdiček. Snaží se ho zaškatulkovat. U umění ale 1 + 1 nutně nemusí znamenat dvě.

Filmová recenze: Dunkerk, ohromující jízda válečným peklem

Jaké postavení má v umění film?

Jako spektákl a zčásti i průmysl přitáhl za poslední století k sobě hodně zájmu, a tím i peněz, které ho proměnily v něco ještě víc elegantního a tajemného. Před pár lety se ale relevance filmu začala zpochybňovat.

Nové generace se obracejí k televizi, videohrám, interaktivním věcem. Magie filmu slábne, najednou už není dost peněz na vytváření mystiky kolem velkých filmů a hvězd, které navíc devalvovaly svou cenu, víc nás zajímá, co Brad Pitt dělá v soukromí než na plátně. A oportunisté začali film opouštět.

Vy jste ho opustit nikdy nechtěl? Začínal jste jako graffiti umělec.

Je pravda, že Případ Nile Hilton jsem nejdřív chtěl vydat jako knihu. U ní totiž nemusíte dělat žádné kompromisy, nevyjednáváte se štábem nebo s herci, můžete si příběh vyprávět zcela podle sebe. Ale pak jsem si vzpomněl právě na dobu, kdy jsem se věnoval graffiti.

Mišík se synem poprvé nazpívali duet. Poslechněte si Variaci na renesanční téma v nové podobě

Na konci osmdesátých let přestala být hiphopová kultura v módě, většina se od ní odklonila k housu nebo jinam. A já čelil osobní krizi, přece jenom graffiti zčásti děláte i proto, že chcete být populární u holek.

Jak jste se s tím vyrovnal?

Došlo mi ovšem, že graffiti miluju moc na to, abych s ním přestal. Tak jsem se smířil s tím, že několik let nebudu známý, možná už nikdy, a pokračoval jsem. Ta léta, kdy graffiti už nebylo relevantní, nakonec byla ta nejzajímavější. Musel jsem se totiž ptát, co mi na tom připadá důležité, mně osobně. Nikoho jiného to už nezajímalo.

Přesně takhle jsem se cítil, když jsem začal pracovat na Případu Nile Hilton. Kdybych ho vydal jako knihu, která by se stejně jako ten snímek prodala do čtyřiceti zemí, pak bych ještě prodal práva na zfilmování, už bych nemusel nikdy pracovat. Jenže natočit film je dneska zajímavější, právě proto že všichni prospěcháři ho opustili.

Podívejte se na upoutávku k filmu Případ Nile Hilton: 

 

 

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!