Ve jménu otce, syna a odpuštění, hlásá Nick Cave v Zajdovi Munroovi

6.10.2009 16:12 |

Sdílet

Umění lze přirovnat k růži. Vahou mezi dobrým a špatným uměním pak je poměr trnů a krásy květu. Nejdůležitější není samotný květ, ten si pro sebe ukradl kýč. Mnohem cennější je několikrát se pořádně podrápat, protrpět si co nejvíce trnů, teprve potom se člověku podaří nahlédnout květ v celé jeho dokonalosti.

Druhý román zpěváka, básníka a muzikanta Nicka Cavea Smrt Zajdy Munroa je jednou z nejtrnitějších růží současné knižní produkce. A jde o mimořádný umělecký a duchovní zážitek, jichž současné umění neskýtá mnoho.

V Caveově nebohaté románové tvorbě se projevuje vše známé z jeho básní a skladeb. Jazykově se nevyhýbá hrubozrnným vulgarismům, popisuje odporné skutečnosti, nikdy však samoúčelně. Jeho hrdinové většinou vycházejí ze společenské spodiny, chovají se zavrženíhodně, přesto žijí fantastické životy a procházejí výraznými proměnami. Takový je i podomní obchodník Zajda Munro. Chodí od domu k domu a paničkám prodává sen o mládí. A často je za to odměněn sexem. Nic neřeší, především vztah k psychicky labilní manželce Libby a devítiletému synovi. Jediné, co jej vskutku zajímá, je další možnost ukojit přemrštěné libido. Vše se však mění v momentě, kdy Libby spáchá sebevraždu a Zajda se musí začít starat o Zajdu juniora. Společně se vydávají na šílenou cestu, během níž si k sobě budou hledat cestu, což se nevyhne i výrazné proměně obou.

Podobně jako první Caveův román z roku 1989 A uzřela oslice anděla i ten druhý vychází z křesťanské tematiky. Přesto nemůže jít o knihy odlišnější. Zatímco první kniha je vyjádřením starozákonní tradice, její Bůh je Bohem pomsty a nenávisti, ve Smrti Zajdy Munroa jde o novozákonní kánon bezpodmínečné lásky a stejně bezpodmínečného odpouštění. To se projevuje i v rozdílném tónu obou knih. Zatímco A uzřela oslice anděla byla mimořádně expresivní knihou, z jejíž každé věty kapala nenávist, v druhém románu Cave výrazně slevil. Nejde o výtku, naopak, kniha tak působí mnohem vyzrálejším a dospělejším dojmem a z Cavea se stal bravurní romanopisec.

Na křesťanskou věrouku už nemusí odkazovat přímo, jak tomu bylo v Oslici. Ta se totiž stala zcela organickou částí knihy. Kromě samotného tématu odpuštění se v knize v nějaké podobě objeví například ďábel (jako vrah, který zrovna v tu dobu řádí v Británii) či stigmata. Na prvním místě však je především vztah otce a syna. Otce, který si neví rady s otcovstvím, nechce mít nikoho na starost, neumí projevit zájem, cit, lásku. A syna, který je jeho pravým protikladem a jenž otce bezmezně miluje, aniž by věděl proč. Caveova kniha se tak zařazuje po bok u nás loni vydané Cesty Cormaca McCarthyho. I ona vychází z křesťanství a pojednává o zodpovědnosti otce. A obě knihy jsou stejně trnitými růžemi, jejichž květ však přebíjí většinu toho, co umění může nabídnout.