V normálním životě se příběhy takřka nedějí

21.5.2010 9:16 |

Sdílet

„Seš schopnej psát akorát vo sobě, což je v tvým případě nuda,“ vyčítá hlavní postavě nového románu Emila Hakla Pravidla směšného chování jeho bývalá přítelkyně esemeskou. První část její výtky možná pro Haklovo dílo nejspíše platí – nejde o konkrétní události, fakta či zápletky, jako spíše o emoce, dojmy a stavy, které Hakl popisuje.

Ty se stále vracejí – samota, smutek, tlak okolí na jednotlivce, touha po nalezení něčeho pravého, skutečného a neustálé selhávání. Ale že by to zrovna byla nuda, to v žádném případě.

Zdánlivě útlá knížečka Pravidla směšného chování je příběhem padesátníka, který řeší další životní krizi, aniž by ta předchozí, čtyřicátnická, odezněla. První část knihy nabízí velmi netradiční literární jízdu. Hrdina pod vlivem nových přátel podniká první let paraglidingem a během něj mu před očima přelétne celý život. Ve druhé části mu umírá otec, což Hakl využívá k dovedení myšlenek a témat ze slavné novely O rodičích a dětech. Ve třetí části opět potkává dobrodružné kamarády z paraglidingu a odjíždí s nimi do východní Evropy, aby zde vysypal otcův popel do moře. A smíří se s vlastním osudem, který není růžový.

Pravidla směšného chování nenabízejí příliš dramatických momentů. Haklovi se však podařilo vytvořit, co Kundera nazývá arcirománem – tedy čistě literární dílo. Vrší se motivy, situace, události, osudy, struktura je velmi rozvolněná, klíčové je slovo jako takové. To může někomu činit potíže, Hakl se nesnaží nic zásadního říct ani vypovědět žádný převratný příběh. Je to spíše kouzlo obyčejnosti, které Hakl ovládá mistrně. Ostatně jak sám říká: „V normálním životě se příběhy takřka nedějí.“ Hakl píše dobře, ale má své meze.