Tvůrce Červené želvy Michaël Dudok de Wit: Oscar mi život nezměnil

Tvůrce Červené želvy Michaël Dudok de Wit: Oscar mi život nezměnil
13. prosince 2016 • 16:25

Rodák z Nizozemska žije v Londýně, tvoří ve Francii a souzní s asijskou poetikou. Jeho krátký animovaný snímek Otec a dcera mu v roce 2001 vynesl Oscara, předchozí kraťas Mnich a ryba byl na tuto sošku nominován, k tomu vyhrál cenu César. Tento víkend animátor Michaël Dudok de Wit získal i Evropskou filmovou cenu, se svým prvním celovečerním snímkem Červená želva. Novinka z produkce legendárního japonského studia Ghibli se právě hraje v českých kinech.

Je pravda, že bez studia Ghibli by Červená želva nevznikla?

Ano. Oni byli ten katalyzátor, oni mi řekli, ať natočím celovečerní film. Moje ambice uspokojoval festivalový svět krátkých snímků.

Měla tvorba studia Ghibli na váš styl vliv?

Nepřímo. Nesnažím se je napodobovat, to by mi ani nešlo. Ale jemný způsobem mě ovlivnili. Jejich filmy jako Cesta do fantazie či Princezna Mononoke v sobě mají zvláštní hluboké tajemství. To mi je bližší než styl amerických animátorů, kteří filmy testují u publika, a všechno v nich musí být pochopitelné. Studio Ghibli je vyzrálé, moudré. I tím je pro mě inspirací. Taky se mi líbí jejich respekt k síle a významu přírody, pochopení, že i my jsme součástí přírody. To vlastně patří do japonské kultury obecně.

Když vás Ghibli vybídlo k celovečernímu debutu, jak jste přišle s nápadem na Červenou želvu?

Vcelku rychle. Napsal jsem synopsi, v první verzi ještě nefigurovala želva, jen muž na pustém ostrově. Chtěl jsem tam mít i ženu, dlouho jsem ale přemýšlel, jak se na ostrov dostane.

Začátek filmu působí jako realistický příběh o přežití, pak se přehoupne k báji. Je děj možné vykládat i stále racionálně, tedy tak, že se muž na ostrově ze samoty zblázní?

Jistě. Některé části filmu jsou jasné, u jiných záleží na divákovi, jestli k nim přistoupí racionálně, intuitivně, spirituálně či mysticky. V mých filmech vždy záleží na osobní zkušenosti publika. Pamatuju si, jak za mnou po jednom promítání snímku Otec a dcera přišli dva diváci. Jeden mi řekl, jak se mu líbilo, jak film vypráví o smrti. Druhý se divil, že to přece není o smrti. Oba měli pravdu. Záleží na vašem osobním chápání smrti, které se u každého liší.

U Červené želvy jste od začátku věděl, že se odehraje beze slov?

Původně se tam na určitých místech mluvilo. Jenže to nefungovalo, působilo to bizarně, vytrhlo vás to z příběhu. Tak jsme slova nakonec vynechali a spoléhali na animaci, výrazy tváří a těla postav, že dialog nahradí.

Musel jste poté příběh zjednodušit, aby mu bylo i beze slov rozumět?

Asi ano. Slova toho sdělují hodně. Když divák ví, že se jich nedočká, napojí se na vizuál. Je ovšem důležité, abyste při sledování měli pocit, že postavy umí mluvit a že mluví, akorát ne zrovna v momentech, kdy je vidíme. Neodehrává se to v nějaké kultuře beze slov nebo mezi lidmi fyzicky neschopnými řeči.

Když jde o tak univerzální příběh, máte pocit, že na něj všude reagují stejně?

To zatím ještě zjišťuju. Želva se už promítala v pár kinech v Los Angeles, ale ještě jsem neslyšel dost diváckých ohlasů. Novinářům se film většinou líbí. V Japonsku šel do kin v září a reakce nebyly tak silné, jak jsem doufal, mladí preferovali emocionálnější japonské anime Tvé jméno, které mělo premiéru ve stejné době.

Reakce českého, zvlášť dětského předpremiérového publika byly docela zajímavé a většinou nadšené.

O válce musíme točit bez Hitlera a subtilně, říká francouzská režisérka Rebecca Zlotowski

Distribuční společnost Aerofilms mi je ukázala. Film je i pro děti, ale měly by na něj přijít s rodiči, aby se jich mohly ptát na otázky. Červená želva je rodinný film, akorát jiný než obvykle.

Jinak i vypadá. Váš styl animace je jednoduchý, ale realistický.

Vybral jsem si styl, který je poměrně obtížný. Žádá si totiž realistické pohyby a u nich se musíte držet proporcí. To u animátorů není moc populární, takže nám dlouho trvalo najít dobré animátory, kteří to zvládnou. Já sám na Želvě nic neanimoval. Kdyby ano, trvalo by mi pár měsíců, než bych se do tohoto stylu dostal a ani pak bych nebyl tak dobrý jako většina animátorů, které jsme najali. Ale stejně jsem si takový styl zvolil, cítil jsem, že se k příběhu hodí. Děj je dost surreálný, magický, normálně zobrazené prostředí ho má vybalancovat. Zaměření na realitu může i snovost a imaginaci zdůraznit.

Trvá realistická animace déle?

Ano, některé obtížné scény jsme proto natočili s lokálními herci, aby měli animátoři nějaký vzor, pokud by ho chtěli využít.

Jak dlouho vám tedy celý film zabral?

Asi devět let. Obvykle trvají animáky tak šest let. My se ale na začátku rozhodli, že nejdřív napíšeme silný příběh a taky že nebudeme najímat různé týmy na Ukrajině a v Číně, aby animovaly jen některé části. To by sice bylo mnohem rychlejší, ale podle mě to není zdravé. Jde to u Simpsonových nebo Asterixe, kde už existují vzory, jak co vypadá. U Červené želvy jsem chtěl, aby všichni seděli ve stejné budově, přemýšleli o stejných věcech a ovlivňovali se.

Takže celý film vznikl ve Francii?

Skoro. V určitém okamžiku nám chyběli animátoři, a museli jsme využít jiný tým. Bál jsem se, že to sníží kvalitu, že nám bude chybět týmový duch. Ale producenti už měli dobré zkušenosti s maďarským studiem Kecskemét, které existuje čtyřicet let. Ti nakonec převzali část animace a k mému překvapení a úlevě byli opravdu dobří. Každý den jsme k tomu spolu komunikovali přes internet.

Po devíti letech práce teď film propagujete všude po světě. Už jste se zapojil do oscarové kampaně Červené želvy?

Ano. Zatím pro mě není moc náročná, o všechny formální věci, jako jsou reklama či promítání, se stará distributor. Já poskytl pár rozhovorů v L. A. a v lednu se musím do Států vrátit na další rozhovory.

Jiří Strach: Bůh má nekonečný smysl pro humor

Jak se nynější kampaň k Oscarům liší od těch, které jste zažil jako tvůrce krátkých filmů?

Byznys s celovečerními animáky je mnohem větší a točí se v něm velké peníze. Myslím, že třeba rozpočet Disneyho Zootropolis byl dvanáctkrát vyšší než u Červené želvy. Ne dvakrát, ale dvanáctkrát! Oscary jsou tedy pro americká studia dost důležité, hodně pomáhají reklamě filmu. Jako profesionál tu kampaň musíte přijmout. Ve srovnání s tím jsou krátké filmy něco jako sólový koncert s kytarou. Lidi ví, že je neděláte pro peníze.

Takže jako nominovaný v kategorii krátkých filmů si ceremonii víc užijete?

Oscarová ceremonie je zvláštní věc. Já se na předávání nikdy nedíval. Pak jsem tam jel poprvé jako nominovaný a těšil se, že si to užiju. Ale když jsem se dostal do Ameriky, všichni mí američtí známí od filmu mi pořád gratulovali a vykřikovali: O můj bože, ty jsi nominovaný! A najednou se kolem toho vytvořila obrovská aura úspěchu. Skoro mě chtěli nosit na ramenou. Všichni mi říkali, jak to je skvělé a že si musím připravit děkovnou řeč. Tak jsem si ji napsal, podlehl jsem tomu soutěživému prostředí a chtěl jsem vyhrát. Když pak oznámili vítěze, chvíli jsem byl v šoku, jak je možné, že to nejsem já. Tak silná je tamní atmosféra.

Na podruhé jste už Oscara vyhrál, za kraťas Otec a dcera.

To už jsem byl moudřejší. Věděl jsem, že to je sice skvělá party, ale druhý den bude vše při starém. Když jsem vyhrál a šel na jeviště, soustředil jsem se hlavně na to, abych nezakopl, nezapomněl si vzít sošku, neřekl nějakou hloupost. Je to dost divný okamžik. Měl jsem jen krátkou řeč, ale u toho jsem viděl, jak se na mě dívá publikum, ve kterém sedí všichni ti slavní herci.

Nabídli vám po zisku Oscara práci v Hollywoodu?

Jedné reklamní agentuře se film Otec a dcera hodně líbil, a chtěli po mně reklamu v tomto stylu. Už měli i připravený příběh. Takže jsem se hned dostal k nějaké dobré práci. Ale jinak je můj život jako dřív. Neříkám si o víc peněz, na ulici mě nepoznávají.

Filmová recenze: Gibsonova brutální pocta hrdinství

Autorka je spolupracovnicí redakce

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!