The Dillinger Escape Plan: Letošní turné mělo být rozlučkové | E15.cz

The Dillinger Escape Plan: Letošní turné mělo být rozlučkové

14. února 2017 • 14:00

Americká mathcoreová kapela The Dillinger Escape Plan, kterou fanoušci mohou znát mimo jiné z festivalu Brutal Assault, měla ve středu vystoupit v pražské Lucerně. Z koncertu ale sešlo, neboť o víkendu při přesunu z Krakova do Lipska do autobusu se členy skupiny a jejich týmu narazil nákladní automobil. Výsledkem bylo třináct lehce zraněných, zničená aparatura a oznámení, že kapela zbytek evropského turné čítající osmnáct koncertů, včetně pražského, musí zrušit. Letošní turné mělo být přitom paradoxně rozlučkové, uvedl zpěvák kapely Greg Puciato v rozhovoru poskytnutém E15.cz několik dní před nehodou.

V srpnu jste fanoušky šokovali oznámením, že chystaná deska i navazující turné budou rozlučkovými. Oboje – album Dissociation, i nedávná koncertní vystoupení – ale sklízejí nadšené ovace. Nezměnili jste rozhodnutí?

Ani nemáme prostor o tom přemýšlet. Chceme splatit dluhy a podívat se do míst, kde jsme nehráli nebo dlouho nehráli, do Izraele, Ruska, Japonska, Austrálie. Snažíme se soustředit na to, co je teď, jak tohle zvládnout, ustát.

Nemusí se to zdát, ale vystupovat na pódiu šestkrát týdně je neuvěřitelně fyzicky i psychicky náročné. Zůstat fit a do těch devadesáti minut – nikdy jsme tak dlouho nehráli – dát všechno. Čili nám ani čas, ani energie na nějaké velké přemýšlení nezbývá. 

Nick Cave se vrátí do Česka, v říjnu vystoupí s kapelou The Bad Seeds v O2 areně

Máte představu, čemu byste se chtěli věnovat po rozpuštění kapely? Nedovedu si dobře představit, že byste po dvaceti letech budování pracně získané know-how zahodili a vyměnili za kancelářskou práci…?

Nemůžu mluvit za ostatní, ale pro mě kancelář určitě není. A ne proto, že bych přechod nezvládl nebo že si nedovedu představit, že bychom to know-how nemohli využít v komerční sféře. Ale proto jsem se nenarodil.

Vždy jsem chtěl být umělec, vyjadřovat se skrze médium. Dneska už si nedovedu představit, že bych to za pár let dělal stejně jako teď. Naše skladby vyrůstají z přetlaku, naštvanosti, všichni už ale chceme vyjadřovat i jiné emoce, proto máme i jiné kapely.

Ale nejsem vázaný ani na hudbu, může to být klidně fotografie. Určitě zůstanu u umění, chtěl bych se v padesáti ohlédnout a říct si, Dillinger byla skvělá a důležitá součást toho, kde jsem teď.

Rozhodnutí kapelu rozpustit ve vás zrálo dlouho. Vyrůstalo mimo jiné z napětí mezi vámi, které popisují texty předchozí desky One of Us Is the Killer (Jeden z nás je vrah)…?

Byl to dlouhý proces. Věděli jsme, že máme problém, ale bylo to jako v nefungujícím manželství: oba to vědí, ale ani jeden nechce být ten, kdo přijde a řekne: Já chci odejít. To napětí se stupňovalo, přemýšleli jsme o pauze, ale ukázalo se, že by řešení jen oddálila.

Postupně se ale vkradl i druhý motiv. Už jsem mluvil o tom, že nechci stejným způsobem vyjadřovat celý život ty samé emoce. A ani jako kapela nemůžete točit podobné desky donekonečna. Můžete udělat radikální změnu, ale to u radikální kapely, jako jsme my, ani nejde.

Přemýšleli jste, jak dlouho ještě můžete dělat podobnou muziku a stejně živelné koncerty?

V určitém věku bychom se stali karikaturou sebe sama. Tak jsme se dostali do fáze, že jednou z kruhu deska-turné-deska vystoupit musíme, jinak se za tři roky budeme znovu ptát na to samé, a že bude lepší se domluvit dopředu.

Texty na One of Us Is the Killer jsou právě o tom, že nikdo nechce udělat ten krok, že se vzájemně držíte v šachu, protože se potřebujete. To napětí se dalo krájet, ale postupně jsme se o tom začali bavit a došli do bodu, že to je jediné možné řešení. A rázem se nám dýchalo líp!

Roztančení The xx míří opět vysoko

Novinka zní daleko přirozeněji, uvolněněji než desky předchozí, je průřezem vaší tvorbou, je v ní divokost a krkolomnost debutu, pozdější koketování s elektronikou nebo až popové momenty. Je to důsledek toho, že už se vám psalo snadněji?

Vidina, že spolu pracujeme naposledy, nám pomohla dotknout se věcí, které jsme si předtím nedokázali představit. Spoustě lidí to u nás bude připadat zvláštní, ale vždycky jsme měli hranice, za které bychom se neodvážili. Kam až nejít, co nezkusit, co spolu nesmíchat.

Tentokrát pro nás bylo snazší vydat se za hranice bezpečné zóny, proto je deska tak pestrá, živelná, protože nemá to nevyřčené napětí minulých dvou. Citelné je to především v jejím závěru.

Pro nás to nebyla jen tečka za deskou, ale i za dvaceti lety života. A odcházíme s čistým štítem, že tohle je skutečně maximum, kterého jsme byli schopní. A znamenalo hodně věcí se „odučit“, ale také překonat vztek a nahlédnout hlouběji do sebe.

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!