Sting své slavné skladby nahrál se symfoniky a výsledek působí strašidelně

29.7.2010 10:09 |

Sdílet

S aranžérskou důmyslností a skladatelskou rafinovaností se z nahrávek Stinga postupně vytrácí i soudnost. Během jediného roku vydává zpěvák již druhé neřadové album, jehož základem je recyklace. Po koledách a lidovkách na If on a Winter’s Night nabízí novinka Symphonicities „symfonické“ adaptace letitých zpěvákových písniček. Deska ale raději vůbec vyjít neměla.

Spolupráce hudebníků z popové či rockové branže se symfoniky jsou dvojího druhu. Odvážné fúze, snažící se sloučit z podstaty nespojitelné, často unikají pozornosti kvůli záplavě nahrávek druhé kategorie. Tedy desek, na nichž se osvědčené skladby znovu objevují za doprovodu smyčců. Drtivá většina alb druhé sorty je bohužel zcela postradatelná, jejich přínos i umělecká hodnota se často limitně blíží nule.

Bohužel stejně lze shrnout i Stingovu novinku. Jistěže, v minulosti vyšly ještě větší průšvihy jako například „symfonické“ projekty The Scorpions nebo Lucie. O mnoho přesvědčivější však Symphonicities není. Nebýt klezmerem ovoněného klarinetu v nové verzi Englishman in New York a několika dalších vtípků, zřejmě by vás ani nenapadlo, že posloucháte jednoho z nejnápaditějších aranžérů, který v osmdesátých letech dotáhl fúzi černé a bílé hudby k dokonalosti. Sterilní adaptace písniček jsou dočista anonymní, celek působí jako jedno z levných CD z benzinky, na nichž známé hity přezpívávají neznámí interpreti. Ke všemu skladby odkrývají, že se zpěvák nenachází zrovna v nejlepší hlasové kondici.

Novinka tak pouze podtrhuje otazník načrtnutý předchozími zpěvákovými projekty. Totiž, zda se fanoušci po deseti hubených letech vyplněných jedním nepříliš přesvědčivým řadovým albem a třemi „jinými“ projekty ještě dočkají studiové novinky dosahující kvalit alb Mercury Falling nebo Brand New Day z předchozí dekády.