Rozporuplná koláž for Semafor

15.12.2009 12:56 |

Sdílet

Dvě desítky semaforských šlágrů, přetvořených často k nepoznání, nadělili proslulému divadlu k padesátinám všemožní hudebníci. Nedopadlo to tristně jako nedávná snaha ostrých hochů od metalu vystřihnout poctu Voskovci a Werichovi.

Stejně jako písničky V+W jsou ale i Suchý a Šlitr ukotveni v uších a srdcích několika generací. Svěřit jejich svojské songy komukoli jinému je troufalé. Asi proto většina interpretů přistoupila k materiálu s hravostí.

Právě pro svou spontaneitu patří k vrcholům desky šestiminutová elektronická verze Co jsem měl dnes k obědu z dílny Midi lidí. Její přetavování v pořadatelské „co já dneska uvedu“ asi probíhalo za podobně bujaré nálady, s jakou zajisté před padesáti lety vznikala předloha („Daniela Hůlku poslali mi půlku, s Karlem Gottem přijel Johny Rotten“).

Naopak jindy vynalézavý Petr Nikl hymnický Pramínek vlasů jednoduše zprznil – zběsilá, podivná verze, která vyvolává otázku proč. Míč od Vypsané fiXy či Škrhola od Mňágy a Žďorp, tomu lze aspoň věřit. Obě zní zvláštně, ale tak, jak to známe z kmenového repertoáru skupin – bez okolků, jednoduše.

Z intimní Kašny v podání Tata bojs je cítit pokora, v kategorii zasněných songů ovšem jasně vítězí umělecké a neúčelové pojetí Blues touhy po světle, které vypracovali Magnetik. Interpretační otěže nemohli svěřit lepšímu kočímu – Robert Nebřenský po dlouhé době nenásilně dokazuje, že není žádný komediant. Dojemná je live-vzpomínka od Navarové a Gutieréze s patřičnou hláškou „Ivan už je v Čechách natolik dlouho, že by měl umět aspoň jednu písničku od Suchýho a Šlitra“.

Docela dobře dopadají zdánlivě obyčejné pokusy méně známých jmen. Zatrestband vystřihne solidní bigbandový swing, Přemysl Rút u piána komorně přednáší se zjevnou láskou k originálu, prvorepublikový jazzík Jana Štolby pasuje k předvedené Propil jsem gáži.

Z druhé strany Krajina posedlá tmou nabízí tolik možností, Kazety ji ale pouze odzpívají.

Že alternativci (Konvrzek, Nikl, Květy) na tomto albu bez výjimky sáhli vedle a minuli se s účinkem, jenom potvrzuje závěrečný Motýl Ireny a Vojtěcha Havlových. Jejich psychedelická cella sice znějí vzrušivě, ale proč dělat z prosluněného šlágru takovou depresi? Šlitr by se asi divil, že jeho majstrštyk zní v roce 2009 jako soundtrack k rituální sebevraždě. Ko má rád Semafor, raději si pustí originály; nové mladé fanoušky tato kompilace jen těžko posbírá.