Romeo a Julie mohou být kdokoliv

9.8.2010 9:43 |

Sdílet

Z přemíry nápaditých, vtipných, vzájemně však nesourodých motivů je složena nejnovější inscenace Romea a Julie, jež měla premiéru na Slezskoostravském hradu v rámci letošních Letních shakespearovských slavností. Na přelomu července a srpna pak po tři dny hostovala i na Pražském hradu.

Režisérem je šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Ostrava Pavel Šimák a většina angažovaných herců je ze severomoravských divadel.

Ne ale všichni. Jitka Smutná a Jan Hájek z pražského Národního divadla ztvárnili významné vedlejší postavy, chůvu a Merkucia. Spolu s Terezou Dočkalovou, jež s mladickou vervou vytvořila rozjívenou Julii, jsou páteří inscenace. Díky nim drží jakž takž pohromadě. V hereckém nasazení nijak nezaostává ani Marek Holý jako Romeo, chybí mu však vícevrstevnatější interpretace Romeovy postavy a jejích činů. Je příliš ve vleku textu a situací, které nestíhá nápaditěji zpracovat. Romeo je tak v jeho podání infantilní mladík, který si neumí zapnout kalhoty, a lásky, dokonce ani té erotické, natož smrti se během celé hry ani z dálky nedotkne.

Hlavním problémem jinak svěže zahrané a ve volném prostoru sympaticky jednoduše inscenované hry je výkladový klíč. Kostýmy Elišky Zapletalové neodkazují k žádné konkrétní době a svou zaměnitelností jako by říkaly: každý může být, či dokonce je Romeo, každý může být Julie. Posprejovaná scéna vypovídá jakoby dnešku, žádný jiný soudobý motiv – není-li jím horolezecká stěna, jíž Romeo s Julií překonávají v balkonové scéně – se však v představení neobjeví.

Sympatická je proměna Benvolia (Ondřej Malý) v malého, snaživého popletu. Naopak neúnosně trapný je věčně rozesmátý, na klarinet nesmyslně hrající mnich Vavřinec Jiřího Sedláčka či jen s jedním výrazem celým dějem procházející, dekadentně temný Paris Tomáše Dastlíka. Oplzlé odkazy na sexualitu, možná dokonce homosexualitu (chytání v rozkroku) raději opomeňme.

Je to celé zkrátka rychle odříkávaný, razantně krácený text a odsýpající příběh o „těch veronských mladých“, co láskou a smrtí ukončili letitý svár dvou rodů. Řekne se to v prologu a pak už vlastně není co přidat. Ještěže jsou na jevišti dva citliví hudebníci, kteří dodávají inscenaci křehkost a pel (hudba Pavel Helebrand), a sem tam zazní nějaký slovní vtípek či se odehraje nápaditější scéna. Větší režijní a herecká propracovanost by letně příliš nezávazné, laškovné inscenaci rozhodně prospěla.