Rakouský režisér Dieter Berner: Po mém filmu najdete v Schieleho obrazech víc

5. prosince 2016 • 10:58

Jako herec spolupracoval například s Michaelem Hanekem, ve filmu a především televizi je nicméně dvaasedmdesátiletý Dieter Berner aktivnější jako režisér. Do českých kin se po představení na Das Filmfestu jako první dostala jeho novinka Egon Schiele, popisující vztah slavného malíře k jeho múzám. 

Co vás na Schieleho tvorbě nejvíc přitahuje?

Když bylo Schielemu patnáct, jeho otec zemřel na progresivní paralýzu, kterou vyvolalo syfilis. Předtím i šílel, ničil věci, všechny rodinné akcie hodil do kamen. Na Schieleho otcovo chování a smrt dost zapůsobily. Nikdy v životě o něm neřekl nic negativního. Na jeho obrazech je ovšem vidět pomíjivost, vědomí smrti. I na těch s nahými dívkami. To mě zaujalo, vyrostl jsem totiž v době existencialismu. A na škole jsem zjistil, že Schiele je existenciální malíř.

Schiele byl v Rakousku slavný vždy?

V době mých studií byl znovu objeven. Po jeho smrti se na něj zapomnělo, ale v 60. letech sběratel Rudolf Leopold, podle nějž se ve Vídni jmenuje Leopoldovo muzeum, koupil jeho obrazy a opět ho proslavil.

Pro dnešní školáky může Schieleho zase objevit váš film.

Pro mě bylo důležité, abych ve filmu opravdu vyprávěl o mladém muži. Schiele zemřel v 28 letech, na vrcholu byl v pětadvaceti. Musel jsem tedy najít podobně mladého herce. Trvalo mi to dost dlouho, asi rok a půl. Nakonec jsem našel Noaha Saavedru, Rakušana s chilskými kořeny, který v té době nehrál, jen působil ve skupině vídeňského Burgtheatru, která dává mladým lidem šanci objevit se na jevišti v malých rolích. Když přišel na casting, nebyl schopný si pamatovat víc než dvě věty. Ale viděl jsem, že v sobě má určitou lehkost, pohodu, a takový byl i Schiele. Jeho obrazy jsou expresivní, on byl však v soukromí šarmantní, lehko navazoval vztahy s ženami. Nikdy nenapsal o malířství něco extra sofistikovaného, jeho malování bylo přirozené, impulzivní a rychlé. Potřeboval jsem tedy člověka, který nebude hrát génia, to ostatně ani nejde. Génius buď jste, nebo ne, nemusíte to ukazovat. A Noah je mladík, který vypadá bezproblémově, tak jako Schiele, jehož problémy taky nebyly vidět.

Jak jste s nehercem Saavedrou pracoval?

Pět let jsem učil herectví na filmové univerzitě v Postupimi, takže jsem měl s vývojem mladých herců zkušenosti a mohl jsem si dovolit riskovat. Rok jsem s Noahem trénoval, každý víkend jsme pár hodin pracovali na tom, jak by mohl Egona hrát. Hodně jsme pokročili. Po třech měsících Noah zkusil přijímačky na nejslavnější německou školu herectví, Busch v Berlíně, kam se hlásí každý rok dva tisíce lidí a berou jich dvacet. A vzali ho. Takže má talent, akorát na něm musel pracovat.

Na scénáři se s vámi podílela vaše partnerka Hilde Bergerová, která o Schielem napsala knihu.

Právě díky jejímu románu jsem chtěl ten film natočit. Hilde v ní používá zajímavou metodu, jak se dostat k Schielemu. Vypráví o něm ve čtyřech kapitolách z pohledu čtyř jeho modelek.

Uvažoval jste, že by i film byl vyprávěn v kapitolách podle žen jako jeho předloha?

Ano, zdálo se mi, že to je ten pravý způsob, jak odhalit, co byl Schiele zač. Jenže jsme zjistili, že ve dvouhodinovém filmu nemůžete každých dvacet minut začít s novou expozicí. Nakonec jsme tedy všechny čtyři příběhy zapletli dohromady.

Točit sci-fi může být noční můra, říká režisér filmu Příchozí Denis Villeneuve

Schiele ve filmu vypadá jako okouzlující, ale sebestředný muž, který ženám kolem sebe nerozumí. Ženy jsou vůbec vyobrazeny jako aktivnější osoby.

To bylo důležité. Umělec není umělcem sám o sobě. Schiele byl velmi energický, ale je třeba ukázat jeho vlivy, proč byl schopný vytvářet nové věci. Nechtěl jsem natočit film o umění, ale o umělci. Nechtěl jsem ukázat, jak někdo může tvořit, to ani nevím, ale předvést příběh o prostředí, biotopu, v němž umění vzniká.

Co v tomto prostředí kromě žen hrálo u Schieleho ještě velkou roli?

Především konec rakousko-uherské monarchie. Zatímco se starý svět hroutil, jiný proud zkoumal, jak může vypadat nový život. Tehdy žili Kafka, Freud, Wittgenstein, Robert Musil. Já vyrůstal v 50. letech, kdy mezi generací mých rodičů a tou mojí zela velká mezera. I my věděli, že si musíme najít ve světě své, nové místo. Podobně to měl Schiele. V roce 1909 opustil akademii s pocitem, že už ho tam nemůžou nic naučit, že svůj malířský styl musí rozvinout sám.

Ve filmu se ale víc zaměřujete na Schieleho osobní vztahy než na politiku jeho doby.

Nemůžete natočit film o filozofii, ta je jen v mysli. Ve filmu vyprávíte o věcech tak, že je odrazíte v mezilidských vztazích. Už jsem dostal i otázku, proč jsem neukázal víc Schieleho obrazů. Ale ty můžete mnohem lépe vidět v galerii. My si vybrali jen pár děl, především obraz Smrt a dívka, a vysvětlili jsme, kdo na nich je a jaký je mezi nimi vztah. Když si prohlédnete Schieleho díla poté, co jste zhlédli náš film a znáte životy vyobrazených lidí, najdete v nich víc.

Jednou ze Schieleho osudových žen byla i jeho mladší sestra.

Ta mu jako první stála modelem. Když jí bylo dvanáct a jemu šestnáct, odjeli do Terstu a bydleli spolu v hotelu. Někdo si myslí, že tam mezi nimi došlo k sexuálnímu vztahu. I v Hildině románu to tak je. My to ale do filmu nedali, herci už na tuhle epizodu vypadali moc staře. Na poslední chvíli jsme se rozhodli nechat tam jen náznaky, divák se tak o povaze jejich vztahu musí rozhodnout sám.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!