Rakouská Tosca: Hudba je pro nás rozkoš z objevování | E15.cz

Rakouská Tosca: Hudba je pro nás rozkoš z objevování

Rakouská Tosca: Hudba je pro nás rozkoš z objevování
Rakouský hudební projekt Tosca
• 
ZDROJ: Repro Tosca

Petr Frinta

Vynikající novinkou Going Going Going roztančí v pondělí pražský Lucerna Music Bar rakouská legenda downtempa Tosca. O otázky se podělili oba jeho protagonisté Richard Dorfmeister (RD) a Rupert Huber (RH).

Navzájem se znáte už od školy. Činí to společné nahrávání snazším, anebo naopak?

RD: Je dobré mít ve studiu vedle sebe někoho, kdo chápe vaše uhozené vtipy, kterým by někdo jiný zřejmě ani nerozuměl. A díky tomu neberete věci ani tak vážně. Sdílíme nejen celou zkušenost, zážitky, ale i vkus. Oběma se nám formoval ve stejnou dobu. Ani jedno nutně nedělá věci jednoduššími, ale činí je o to zábavnějšími, záživnějšími.

Do jaké míry se změnila vaše studiová praxe poté, co se Richard odstěhoval do Curychu?

RH: Čas ve studiu se pro nás stal ještě vzácnějším, proto se snažíme ho využít naplno. Píšeme spolu, nahráváme a vyprávíme si vtipy vlastně od dětství, proto mezi námi panuje obrovská důvěra, hudební i lidská, což nám s prací pomáhá. Nemusíme se třeba jeden před druhým bát, že shodí naše nápady, pokud budou „za čárou“.

Vaše alba vyrůstají pokaždé z čerstvých inspirací, díky čemuž má každé charakteristický zvuk. Do jaké míry o něm máte jasno před nástupem do studia?

RH: Jsou to dubové prvky, které drží desky pohromadě. Za každou skladbou jde ale vystopovat vlivy, které nás dělají právě Toscou: útržky jazzu, blues nebo funku, ale i hudby doslova z celého světa. Někdy už máme základy v hlavě, jindy začneme jen tak hrát a necháme se unášet, kam nás skladby samy dovedou. Nemáme zavedená pravidla nebo ustálenou rutinu. Pro nás je hudba v první řadě rozkoš z objevování. Což se dohromady s tím, co si přineseme z domova, pokaždé nějak překlopí do našeho typického zvuku.

Když Češi zahráli hymnu, Indové byli u vytržení, říká dirigent Debashish Chaudhuri

Na rozdíl od předchozího Outta Here je Going Going Going albem instrumentálním. V jakém stadiu psaní či nahrávání se rozhodujete, zda pozvete zpěváky, anebo se tentokráte obejdete bez nich?

RD: I o vokálu přemýšlíme jako o nástroji, který přidává vrstvu, spíše než jako o klasickém zpěvu a jeho doprovodu. Obecně řečeno se teď cítíme lépe v té instrumentální poloze. Bavilo nás pracovat s hosty, ale když jsme začali přemýšlet o Going Going Going, zjistili jsme, že daleko více nás láká otevřená forma namísto písňových struktur. Pustit se na tenký led ryze instrumentální hudby a v ní přijít s něčím hlubším, rozvětvenějším. Pokud budete novinku poslouchat ledabyle, připadne vám jako kulisa, až když se jí budete více věnovat, objevíte ty další vrstvy.

Vašimi slovy pro vás bylo psát skladby na míru vokalistům i snazší: již znáte jejich možnosti a omezení, cit pro rytmus, frázování. Co je nejobtížnější na psaní těch instrumentálních?

RD: Práce s Cath a Robem na Outta Here byla neuvěřitelně plodná, naplňující. Ale na novinku jsme chtěli skladby, které by nenásledovaly klasické struktury. Takové, co začnou v nějaké náladě a doputují někam docela jinam. Proudem vědomí a intuicí jsme chtěli nahradit texty a slova, které nám připadaly příliš „hmatatelné“.

RH: Namísto konkrétní tvůrčí metody – v tomhle případě spolupráci se zpěváky – jsme se rozhodli si se skladbami hrát donekonečna dokola. V jistém smyslu jsme se vrátili ke kořenům, k tomu, v čem jsme si nejjistější, ale zároveň se snažili udělat co největší krok kupředu. Natočili jsme klasickou desku, ale úplně jinak, nanovo.

Unikátní zvuk Toscy odjakživa dotvářely vlivy odjinud. Z hudby vážné, černé taneční ze sedmdesátých let, psychedelické, z „jiného“ jazzu, v čele s nesmrtelnými nahrávkami Milese Davise… Jak moc se tento okruh inspirací proměňuje v čase?

RD: Dnes se snažíme spíše rekonstruovat myšlení, které je za těmi deskami, než jejich zvuk. Před novinkou stálo hodně skladeb, které jinde začínají a jinde zase končí, které se vyhýbají šablonám, strukturám. Oba milujeme takovéto podivnosti. Vedle Milese to byl především Quincy Jones, kterého dneska na rozdíl od Milese docení jen málokdo. Coby inspirace je Miles dodnes neuvěřitelný, byl schopný vytvořit dlouhé a přitom tak soudržné suity, odvíjející se jen a jen z improvizace. Což je přesně způsob, kterým se dnes snažíme skládat.

Startuje příběh o tom, jak se Andrew Warhola stal Andy Warholem

Pokaždé odlišný zvuk vašich desek jde na vrub i pokaždé jinému technickému a nástrojovému vybavení. Cítíte se, slovy Pink Floyd, být „otroky vybavení“?

RH: Technika pro nás odjakživa byla další inspirativní částí Toscy. Ale jednu věc jsme se naučili už dávno: pokud není nápad dostatečně silný, nosný, sebelepší vybavení ho nezachrání. Čili je to jednoduché, držet se u základů, při zemi a nevytvářet si falešné záminky pro nákupy dalšího, které beztak nepotřebujete…

RD: A jeho otroky se rozhodně být necítíme, pokud otroky, tak leda jak zpívá Grace Jones, otroky rytmu.

Jak obtížné je pokaždé odlišný studiový set převést na koncertní pódia?

RD: Hodě lidí se nás ptává, zda proto někdy nebudeme vystupovat s regulérní kapelou. Kdoví, ale to, že živá skupina nutně znamená lepší, živější zvuk, je jen rokenrolový mýtus. Tosca odjakživa byla právě i o tom hledání pódiové rovnováhy mezi nahranými zvuky, elektronikou a samply. Tentokráte jsme kupříkladu hledali kombinaci, která by nám umožňovala hrát si naživo s nasbíranými zvuky a díky které můžeme zároveň živě hrát moře samplovaných kláves.

U „nasbíraných zvuků“ (found sounds, nahrávek našeho každodenního okolí) bych se chtěl zastavit. Právě na nich je postavený bonusový disk k limitované verzi alba Odeon. Bude mít pokračování?

RH: Je to neuvěřitelně nedoceněný projekt, řekl bych, že jen opravdoví znalci a opravdoví fanoušci jej přijali za svůj. Nedávno jsme jeho reprodukovanou podobu použili namísto úvodu ke koncertu a fungovala skvěle! Jsem si jistý, že se k tomuto stylu v budoucnosti vrátíme, možná v kombinaci s vizuálním projektem nebo i filmem.

Před 75 lety během blokády Leningradu složil Šostakovič 7. symfonii C dur

Přemýšlíte o městech, která navštívíte v rámci turné, jako o specifických zvukových prostředích?

RH: Pokaždé nám na cestách ulpí mnohé zvuky v paměti. A dost se podepíší na našich výtvorech. Ale jinak, než to může znít. Kdykoli nahráváme, snažíme se koukat dopředu a ne se vědomě vracet k už slyšenému zvuku. Zkrátka chceme jít, jít a znovu jít dopředu, jak říká soudobý skladatel Alvin Curran (jeho citát, který je v originále slyšet v písničce Olympia, dal novince jméno – pozn. autora), ale inspirují nás komplexitou, tím, jak propojují organickou a statickou část města, a jaké pocity mohou do hry vnést.

 

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!