Producent Alan Parsons: Můj přínos byl pro Pink Floyd důležitý

* E15: Pod mnoha alby jste podepsán jako producent nebo studiový inženýr, dlouhá léta však nahráváte i s vlastní kapelou. Považujete se spíše za hudebníka, nebo za producenta?

Kladu si stejnou otázku pokaždé, když mám vyplňovat formuláře. Daně, žádosti o víza… Většinou uvádím „producent“. Tím jsem byl po celou dobu, hudebníkem jen po část. Píšu sice vlastní písničky, ale to je pro mě až druhotné povolání. Ne že by nebylo důležité moje zázemí, ale odjakživa bylo za pulty studií.

* E15: Bezesporu nejznámější nahrávkou, na níž jste se podílel, je The Dark Side of the Moon, průlomové album Pink Floyd. Záhy po vydání kapela prohlašovala, že by znělo stejně i s kterýmkoli jiným studiovým inženýrem. Jaký tedy byl váš skutečný přínos?

David Gilmour mě nejprve počastoval touto „pochvalou“, později svá slova mírnil a uznal, že pro konečnou podobu desky byla moje přítomnost důležitá. Ani já to už neberu tak vážně jako před lety, kdy jsem se, obrazně řečeno, probouzel s vědomím, že zatímco oni na albu vydělali miliony, já si odnesl jen svých pětatřicet liber týdně.

Důležitější pro mě je, že jsem mohl pracovat s naprostou špičkou, navíc s kapelou, která si ve studiu mohla dovolit improvizovat a experimentovat, což tehdy nebylo běžné. Snažil jsem se přispět radami a nezasahovat víc, než se na studiového inženýra sluší a patří. Dodnes ale tvrdím, že můj přínos je na desce zřetelný, a nejen proto, že jsem do studia přivedl zpěvačku Clare Torryovou.

* E15: Kromě „odvrácené strany měsíce“ jste spolupracoval i na Abbey Road od The Beatles. Obě desky mají společné i to, že je pořídily kapely, v nichž vázla komunikace. U The Beatles to již bylo veřejným tajemstvím, v dokumentu z nahrávání The Dark Side of the Moon je určité napětí cítit pod povrchem. Jak obě natáčení probíhala?

Abbey Road vznikalo jako kompilace sólových příspěvků jednotlivých členů. Společně nahráli základy, dotáčky a opravy dělal každý zvlášť. Jen Ringo byl ve studiu každý den, kdyby ho náhodou bylo potřeba. Pink Floyd byli jiný případ. Neustále si prováděli kanadské žertíky, atmosféra přesto byla chladná, neosobní. Kdykoli běžel v televizi důležitý fotbalový zápas nebo nová epizoda Monty Python, končilo se dřív a já měl studio sám pro sebe.

Ke konci natáčení jsem ze sebe udělal osla. Hráli jsme hru, kdy každý napíše na kartičky otázky pro ostatní, ti je losují a musejí odpovědět. Nebyl jsem schopný říci, o čem vlastně deska je. Rozuměl jsem jednotlivým tématům, ale nedokázal jsem si složit, že jako celek je o tom, co se stane s muzikanty, jakmile zapadnou do soukolí hudebního byznysu. Aniž by to kdokoli tušil, bylo album v mnohém předzvěstí The Wall.

* E15: Za čtyři desetiletí, která se v hudbě pohybujete, se vystřídaly tři generace producentů. Do jaké míry má pravdu váš kolega Flemming Rasmussen, když tvrdí, že vaši dnešní kolegové jsou spíše produktovými manažery? Navrhují, kým a čím má interpret být, zatímco vy jste byli spíše trenéry, kteří jej měli dovést k maximálnímu výkonu.

Základ se nezměnil: písnička buďto obstojí, anebo ne. Produkce jí jen má pomoci vyniknout, v tom je naše úloha stále stejná. Rozdíl je spíše ve vybavení, co bych tehdy dal za dnešní standard! Zvukové koláže v Money nebo Time by byly otázkou padesáti kliknutí a maximálně deseti minut! Tehdy to byly celé hodiny, možná i dny! Ale ani vybavení na věci příliš nemění: rocková hudba je už v jádru podvod. Elektrická kytara, studiové bicí, vokální efekty… to vše je manipulace. Jádrem zůstává písnička, ke

které vám stačí akustická kytara a zpěv bez mikrofonu. Rolí studiové techniky je pomoci těm skladbám, které klopýtají: jejich melodie jsou nevýrazné nebo na sebe jejich části příliš nenavazují. Pro mě není rozdíl, jestli ji zachráníte hlasitější kytarou nebo počítačovou post-produkcí.

Autor je spolupracovníkem redakce