Olomoucká Markéta je plná dýchavičnosti

23.5.2011 7:02 |

Sdílet

Olomouc je – zdá se – divadlu nepříliš zaslíbené město. Mají tu sice třísouborové Moravské divadlo a sídlí zde i několik menších nezávislých skupin, přesto zaujímá město na divadelní mapě republiky téměř neznatelné místo. O změnu se pokouší především právě probíhající Divadelní Flora. Součástí jejího 15. ročníku byla i premiéra Městského divadla Olomouc – rockový epos o lásce, cti a milosrdenství Markéta Lazarová.

Režisér a zároveň umělecký šéf divadla Michael Tarant chtěl původně nasadit Ibsenova Stavitele Solnesse. Z důvodu odřeknutí spolupráce několika hostujících herců byl ale nucen narychlo zařadit repliku své více než dvacet let staré rockové opery podle románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Právě doba vzniku je na formě inscenace více než znát.

S dnešním divadlem se míjí jako Titanic s vesmírnou raketou. Je hřmotná, plná velkých, patetických výjevů a obrazů, hudba víceméně ilustruje děj; Vančurův text (adaptace a úprava Václav Cejpek, texty písní Ivan Huvar) je spíše na závadu. Vše je tak trochu retro, ale tváří se, jako by šlo o současná témata i vidění světa. Kozlíkův a Lazarův svět lapků a vrahů je dnes úplně jiný, s jinou etikou a morálkou, má-li vůbec nějakou. A tak jediné, o co v představení jde, je divadlo samotné. Zda se podaří hercům, výtvarníkům a hudebníkům diváky strhnout.

Čtěte také: Divadlo by mělo tváří v tvář holokaustu mlčet

Nejsem si tím jist. Velká slova, živočišný přístup k životu a drsné činy Kozlíkovy a Lazarovy skupiny, jakož i královy gardy a dalších, nedokážou herci převést do sourodého, živého divadelního jazyka. Ještě tak ženský svět, který přece jen dovoluje herečkám více niternosti a vnitřní kázně, vyznívá emotivně pravdivěji, autentičtěji. Především Klára Klepáčková v titulní roli ukazuje, že cit a vášeň nemusejí znamenat hekání, vzdychání a řev. Je nervní, navenek jakoby nejistá, herecky však suverénní, plná jímavosti a pokory. Zdatně jí sekunduje Tereza Richtrová v roli Alexandry, zamilované do cizáka Kristiána.

Román i inscenace je však především světem mužů. Herci ztvárňující starší postavy – Josef Vrána v roli Kozlíka, Vladimír Hrabal jako Hrabě a Jaroslav Krejčí neboli Lazar – se snaží o autenticitu a věrohodnost. Utápějí se však v psychologickém realismu, nevhodném pro tento typ divadla. Velkou formu však nezvládají ani ostatní. Petr Kubes jako první syn Kozlíka Mikoláš i Jiří Suchý z Tábora v roli rytíře Kristiána po celé představení marně zachycují rozpor vnější syrovosti sebe i světa kolem s vnitřní citlivostí mladých, zamilovaných lidí. To dokázal Vančura, to se povedlo i Vláčilovi v jeho filmu. Tarant však své herce vede k přílišnému siláctví a přehnané extravaganci.

Herectví se tak skládá především ze sošných postojů, divokých křiků, rozevlátých přebíhání, poskoků a gest a z toho pramenící neustálé dýchavičnosti. Nad vším vévodí hudba, potemnělá atmosféra scény a nepřehledný rej řady postav na jevišti. Jako bychom sledovali spíše wagnerovskou operu či pokus o české Bídníky než soudobý rockový epos. Zklamání přinesly i kostýmy známého výtvarníka Michaela Rittsteina, jakož i scéna Tomáše Moravce a povšechně neurčitá choreografie Vladimíra Kloubka.
Markéta Lazarová zkrátka tkví v době, jež už dávno z divadel vyvanula. Tudy cesta k soudobému divadlu povede jen těžko.