Nová tvář Norah Jones: rockující osamělá Newyorčanka

23.11.2009 8:15 |

Sdílet

Norah Jones patří mezi stálice populární hudby, aniž by k tomu potřebovala pojízdný cirkus. Co si však počít s nepopiratelným talentem, když hned první desku kritici ověnčili pěti Grammy? Zatímco popové ikony recyklují úspěšné šablony či poklonkují módním trendům, zpěvačka, dosud zkoumající břehy jazzových a soulových vod, na novince podniká kytarou protkaný výlet do svých temných chvil.

Milovníkům prvotiny Come Away With Me deska zřejmě způsobí mírný šok. Kde že je citlivá jazzová nálada s mírně přiškrceným vokálem volajícím na slavíka, aby zapěl milencům písničku? Album dvojsmyslně nazvané The Fall sice zčásti zůstává v někdejších polohách, převažuje však odvaha vymanit se ze žánrového stereotypu. Přestože to bude znamenat ztrátu části posluchačů, autentičnosti si Norah Jones dnes zjevně cení víc.

Přestože banální klávesy i refrén úvodní Chasing Pirates jsou prvoplánovou pastí na mainstreamového posluchače, jde naštěstí pouze o „otvírák“ pro rádia. Většina nových písní je totiž plná deziluze a ohlasů rozpadnuvšího se vztahu s dlouholetým spoluhráčem Lee Alexandrem. Hojení šrámů hudbou se Norah Jones daří. Kdo by však čekal odvážné zvukové experimenty, bude zklamán. Zpěvačka se však nikdy netajila sympatiemi ke kytaře a její písně vždy provázel slyšitelný závan country. Ostatně už druhá deska Feels Like Home vznikala spíše na šesti strunách než u klavíru. Na novince kytarový zvuk souboj s klávesami vyhrál. Spíše než na rockový drive však aranže kytar a bicích sázejí na úspornost a decentní echo. Ozve-li se ostřejší tón, pak v takové podobě, aby to nevystrašilo rádia. Norah Jones opustila doprovodnou kapelu Handsome Band a do studia zavlekla své oblíbence z newyorského muzikantského polosvěta. Jména zúčastněných působí nejen jako vývěsní štít, ale i vysvětlivka: kytaristi Marc Ribot a Smokey Hormel hráli na zpěvaččině oblíbené desce Mule Variations od Toma Waitse. Hormel spolupracoval na posledních nahrávkách Johnnyho Cashe a s dalším zúčastněným, bubeníkem Joeyem Waronkerem (mimo jiné R. E. M.), se zasloužil o úspěch zpěváka Becka. Waitsovský odér se nad The Fall nese i díky producentské ruce Jacquirea Kinga.

Album plné splínu a sebewironie si v otevřenosti textů místy nezadá s jazzovou legendou Ninou Simone, ale nechybí mu očišťující nadhled. V závěrečných verších poslední písně Man of the Hour vyjde najevo, že idol, s nímž zpěvačka brousí večer parkem, není hrdina ženských žurnálů, nýbrž její pes. Zřejmě ten z obalu desky. Vydá-li se Norah Jones směrem naznačeným na The Fall, můžeme se těšit na hudební překvapení a dočkat se třeba i duetu s Nickem Cavem.