Nepříliš přesvědčivé vzpomínky na Otokara Březinu

28.7.2010 9:08 |

Sdílet

Osobnost Otokara Březiny monumentálně ční nad českou poezií přelomu 19. a 20. století jako nezpochybnitelná autorita, k níž se odkazuje většina českých básníků nejen první poloviny minulého století. Prostým životem maloměstského učitele v Jaroměřicích Březina podněcoval ostatní k vytváření záhadné aury spisovatele, jenž žije v ústraní a veřejnému životu s vyhýbá.

Po jeho smrti v roce 1929 přispěchal kdekdo se osobními vzpomínkami; největší debatu vyvolala Demlova kniha Mé svědectví o Otokaru Březinovi. V duchaplných úvahách o smyslu dějin, etických požadavcích člověka či významu umělecké činnosti totiž probleskují nenávistné antisemitské názory a maloměšťácký pohled na svět.

K rozsáhlé plejádě vzpomínek, rozhovorů, komentářů letos přibyl další kousek. Kniha editorů Davida Lukšů a Aleše Pelána, kteří se rozhodli vydat deník Březinova blízkého přítele Matěje Lukšů. Lukšů byl Březinův spolužák ze střední školy a poté školní inspektor regionu, v němž působil právě i Březina. Vzájemně je poutal zájem o vzdělávací systém a touha po poznání ve všech oblastech lidského vědění. Lukšů byl také vykonavatelem básníkovy závěti a stýkal se s Březinou do sklonku jeho života.

Samotný deník ovšem nepřináší žádné převratné novinky k březinovskému bádání. Lukšů si deník o kontaktu s Březinou psal pro osobní potřebu. Strohý, zkratkovitý zápis naznačuje, že nikdy neuvažoval o jeho vydání. Naprosto banální poznámky ke každodennímu životu se v něm mísí s povrchními komentáři k otázkám kultury a vědy. Není na místě znevažovat osobu Matěje Lukšů, ale spíš se ptát, k jakému účelu má nová publikace sloužit. Editorské komentáře buď reprodukují známá fakta březinovské literatury, nebo přinášejí fakta víceméně podružná. Přiložený esej Dílo smrti znovu potvrzuje, že dílo samo mluví lépe než jakékoliv biografické pokusy.