Linkin Park se na novince Thousand Suns lekli dospělosti

10.9.2010 9:46 |

Sdílet

Napodruhé a opět to nevyšlo zcela. Americké hvězdy nu-metalu Linkin Park začaly někdy po druhém albu Meteora (2003) cítit, že by bylo dobré trochu se posunout od prvoplánových popěvků pro prodejní hitparády k dospělejší a serióznější tvorbě. Výsledkem byla deska Minutes to Midnight (2007), která zůstala bohužel u pouhého pokusu o poněkud komplikovanější tvorbu.

Nyní si kapela se stejným producentem Rickem Rubinem naordinovala druhý pokus A Thousand Suns, jenž sice dopadl o něco lépe než Minutes, stále se však nedokáže úplně odstřihnout od teenagerského publika.

A přitom začátek Tisíců sluncí dokáže opatrně navnadit. Temná, industriální intra nebo skladba They Come For Me, patřičně angažovaná a bouřící, disponují zajímavou rytmickou linkou, strukturou a tísnivou atmosférou. Stejně tak lze zatleskat třeba alternativnímu hip hopu Wretches and Konga, který slyšitelně odkazuje k Public Enemy. Jenže pak se zjeví další píseň Robot Boy, jakási pseudovangelisovská variace, nebo lepkavé ploužáky Iridescent a The Messenger, a je vymalováno. Ty nešťastné „werichovské“ dlaždice, kterými dospívající Linkin Park umožňují dětskému publiku přeskákat zpátky za nimi.

Své také vykonala elektronika, která na albu dostala nezvykle velký prostor. Byť je to myšleno dobře, samply, beaty a klávesové plochy ve výsledku spolehlivě obrousí rockové hrany, jež v minulosti dávaly Linkin Park tah na branku a nakažlivou energii. Chuť stárnout, hudebně se vyvíjet, dospět, učit se novým věcem tedy kapele zůstaly, jenomže ve výsledku, jako by se Chester Bennington a spol. dospělosti zalekli a raději zůstali v jakémsi meziprostoru mezi teenagerským halekáním a seriózní tvorbou.

Těžko říci, zda za polovičatým přístupem stojí renomovaný producent Rubin, od něhož se kapela nadála jen klasicky sterilního zvuku (jíž se ale dobře vyjímá na MTV), anebo předpokládaný tlak vydávající firmy, které se při představě konečného dospění Linkin Park jistě vždy orosí čelo. Vždyť miliony pubescentů, jež si koupily debut Hybrid Theory (2000), je mocný argument, proč ambiciózní plány na skutečně niternou a opravdovou desku překrýt mlhou vstřícných a předvídatelných ústupků k věrným fanouškům. Jenže s takovým přístupem budou Linkin Park stále bráni jen jako chlapecká kapela, byť by měli fousy a dredy šedivé jako německé uniformy.