Láska je sen... podle Rostanda, Kohouta a Morávka

14.6.2011 11:26 |

Sdílet

Nejnovější verzi Cyrana, již v úpravě Pavla Kohouta a v hudebním kabátci Xindla X uvádí pražské Divadlo na Vinohradech, nazval její režisér Vladimír Morávek postmuzikálem. Jedná se o poslední sen umírající Roxany, jež v klášteře karmelitek tráví po svém tragickém vzplanutí lásky celý zbytek života.

Kohoutova úprava od počátku počítala s hudební adaptací. Zdá se, jako by Pavel Kohout chtěl vytvořit cosi na způsob Sondheimovy a Laurentsovy West Side Story, jejímž předobrazem byl Shakespearův Romeo a Julie, či Lernerovy My Fair Lady vytvořené na základě Shawovy komedie Pygmalion. Jak moc se populárnímu Xindlovi X podařilo zmuzicírovat Kohoutův a Rostandův text, ukáže až čas. V každém případě však v Divadle na Vinohradech hrají opulentní inscenaci, jež má atributy velkého muzikálového díla.

To bude pro každého návštěvníka bohatě zdobenou cestou nejen Roxaninou osudovou láskou ke dvěma mužům, ale především velkoformátovým divadlem, plným monumentálních obrazů, rockové hudební energie, romantických gest a nostalgických vášní. Roxanu hraje s grácií velké heroiny Dagmar Havlová-Veškrnová a působí jako skutečná femme fatale hry. V úvodu čte Cyranův poslední dopis, jež celý život uchovává jako relikvii. A na konci s tímto dopisem v ruce uléhá k mrtvému Cyranovi.

Havlová-Veškrnová se cele podřídila této interpretaci. Je po celý čas důstojná a vyrovnaná. Její milostná vzplanutí jsou spíše záblesky vzpomínek než nadějeplné touhy a mladické vášně. Laškování i svatba s Kristiánem působí jako odvátá hra, zatímco chvíle se Cyranem je nezvratný, hořký osud. Jejich setkání jsou plná vzájemného respektu, vnitřního klidu a noblesy. A smutku. Roxana je tak ústřední postavou snad každého inscenačního obrazu. K ní směřují kompozice vysoce stylizovaných scénických výjevů, ona má vždy ten nejvýraznější kostým, její smrt rámuje celé dění.

Vedle ní obstojí jen Cyrano. Martin Stropnický jej hraje s romantickým gestem rebela, který je zahleděn sám do sebe. Netouží po skutečném životě a skutečné lásce. Přede všemi, i sám před sebou předvádí show. Je uzavřený do snů. Jeden sen sám žije, druhý vyvolá u Kristiána a do třetího zakleje Roxanu.

Všechny postavy jsou pak především součástí velkolepého scénického díla režiséra Vladimíra Morávka. I to je vlastně rozmáchlým snem Vladimíra Morávka. Kohoutova úprava se však silné Morávkově dávce vypjatého patosu občas vzpírá. Chybí ztišení, zcivilnění, humor. Jako by trosky evropské kultury, jež vidíme v pozadí scény, chtěl maximálně přehlušit, zadupat do země.

Ani hudba Xindla X není bernsteinovsky rozmanitá či webberovsky hřmotná. Její silné stránky tkví spíše v intimně ztišujících okamžicích závěru než v rockové přímočarosti, do níž je téměř po celý čas oděna.
Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! aneb Roxanin poslední sen je smutně vášnivým obrazem nenaplněné touhy, otevřenou náručí divákům s velkým srdcem.