Jaroslav Seifert – básník oceňovaný i v nemilosti | E15.cz

Jaroslav Seifert – básník oceňovaný i v nemilosti

Jaroslav Seifert – básník oceňovaný i v nemilosti
Jaroslav Seifert v roce 1984
• 
23. září 2011 • 11:48
Pouze dvě české osobnosti se mohou pyšnit Nobelovou cenou.Tou první je fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský, který cenu převzal v roce 1959. Druhou osobností je pak básník a novinář Jaroslav Seifert. Ten byl oceněn v roce 1984. Dnešek je 110. výročím básníkova narození.

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na pražském Žižkově do chudé rodiny. Jako chlapec pobýval Jaroslav často u svých zdejších prarodičů, které nesmírně miloval. Jako student však nikdy nebyl moc pilný. Navštěvoval několik gymnázií, ale pro mnoho zameškaných hodin z nich byl postupně vylučován. Traduje se, že místo studií raději sedával v hostincích a psal básně za pivo.

V roce 1920 založil spolu s několika dalšími osobnostmi umělecké avantgardy sdružení Devětsil, které spojovalo básníky ovlivněné proletářskou literaturou, magickým realismem a poetismsem. O rok později vydal svou první sbírku poetistických básní nazvanou Město v slzách. Sbírku věnoval S. K. Neumannovi, „básníku z nejmilejších“ a uvedl ji předmluvou Devětsilu, psanou Vladislavem Vančurou.

Stejně tak jako většina ostatních členů Devětsilu, tak i Jaroslav Seifert vstoupil v roce 1921 do právě vznikající Komunistické strany Československa. Nepobyl tam však příliš dlouho, o osm let později byl ze strany vyloučen. Podepsal totiž Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.

Ve dvacátých a třicátých letech se kromě psaní poetistických sbírek také věnoval žurnalismu. Redigoval sborník Devětsil, přispíval do mezinárodní revue Disk a spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce. V této době vznikají jeho známé sbírky Na vlnách TSF či Slavík zpívá špatně. V roce 1922 také v jedné pražské kavárně na kousek ubrousku napsal jméno Toyen, které si poté vzala avantgardní výtvarnice a jeho přítelkyně Marie Čermínová za svůj pseudonym.

Seifert se několikrát ocitl v nemilosti komunistického režimu a nesměl publikovat

Po druhé světové válce postupně opouštěl svět žurnalistiky věnoval se především básnické tvorbě. Vydal například lyrickou Píseň o Viktorce. Přestože na počátku padesátých let získal státní cenu za své dílo, v roce 1956 se opět „narazil“ na vrtkavost tehdejší politiky. Zastal se vězněných spisovatelů, což mu vyneslo zákaz publikování.

V šedesátých letech, kdy se politická situace trochu uvolnila mohl opět tvořit. V roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce a v letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. Na konci roku 1976 se ale Seifert přidal k signatářům Charty 77 a za své aktivní vystupování byl v období následné normalizace „uklizen“

V říjnu roku 1984 se Seifert dozvěděl, že se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Ta mu pak byla v prosinci téhož roku opravdu udělena. Předávací ceremonie ve Stockholmu se však třiaosmdesátiletý Seifert nezúčastnil. Oficiální verzí byl Seifertův nedobrý zdravotní stav. Kolovaly však i informace o tom, že tehdejší režim Seiferta odmítl do Švédska pustit. Ať tak, nebo tak, cenu za něj přebírala jeho dcera. Tehdejší tisk se této události téměř nevěnoval. Přesněji, v českém tisku se objevily dvě věty a ve slovenském pouze jedna jediná.

Jaroslav Seifert zemřel o dva roky později, 10. ledna 1986 a ani po své smrti neměl od komunistického režimu klid. Hrozilo totiž, že pohřeb v Rudolfinu by mohl přerůst v protikomunistickou manifestaci a tak namísto rodiny převzalo organizaci ceremoniálu ministerstvo vnitra. Pozdější církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo taktéž pod dohledem státní bezpečnosti.

Autor: Kristina Blümelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!