Gottlandu chybí čitelnější divadelní forma

Zatímco režisér Jan Mikulášek s dramaturgem Markem Pivovarem dali své inscenaci v Ostravě podtitul Kdo neskáče, není Čech a zobrazují Česko ve velkých scénických obrazech s groteskně tragickými osudy hlavních postav, dramatizátoři Švandova divadla, režisér Petr Štindl a umělecký šéf divadla Dodo Gombár, zvolili podtitul Masky tragické bezradnosti. Inscenaci a její výklad neodbyli.

Jen oproti Mikuláškovi nenašli dostatečně silnou a čitelnou divadelní formu.Szczygiełovo románové dění uzavřeli do virtuálního prostoru internetových dialogů a skupinových-chatovacích debat. Inscenace se odehrává v jakémsi chladném pekle plném chatujících (čti četujících) lidí.

Prostor se v druhé půli mění v pražskou stanici metra Muzeum. Čechy jako bláznivé peklo plné do sebe zahleděných chatařů (četařů) s laptopy, Čechy jako muzeum lidských trosek, tak zobrazuje Štindl českou historii a Čechy v ní. Zatímco Szczygieł ve své knize s porozuměním mapuje osudy vybraných osobností či období (Baťa, normalizace…), míchá Štindl přímo před divákem divoký koktejl a rej dějů, promluv, politicky nekorektních vtipů, monologů, dob a údobí jeden přes druhý.

Filip Čapka je jednu chvíli Janem Antonínem Baťou a záhy Václavem Neckářem, Miroslav Hruška Egonem Erwinem Kischem a pak chvíli taxikářem, chvíli Jiřím Kornem nebo Tomíkem Baťou a pak zase zpět Kischem. Divák ztrácí přehled a může jen odhadovat, kdo kdy která figura je a jaké období právě zachycuje. Štindlovi tento chaos zdá se vyhovuje.

Nejde mu o vyobrazení známých příběhů rodiny Baťů, herečky Lídy Baarové, zpěváků Gotta či Kubišové s Vondráčkovou. Všichni jsou pro něj prázdné a trapné figury s pokřivenými charaktery. Jejich bytí a osudy jsou toho jen logickým důsledkem.

Ač je postav na jevišti stále plno, nikdy se ve skutečnosti nesetkají, nikdy spolu nevedou opravdový dialog. Mluví jeden přes druhého, pobíhají zmateně po scéně. Jak nekonečné obrazy televizních či internetových informací. A mezi nimi odříkává své deníkové záznamy před sebeupálením zmatený mladík Zdeněk Adamec, který se 6. března 2003 upálil na stejném místě jako Jan Palach. Nikdo si jej nevšímá, nikdo jeho slova neposlouchá.

Skrze chaos není vidět člověk, skrze zmatek nevyvstává téma. Herci lépe či hůře hrají typy bez výraznější osobitosti a jedinečnosti. Scéna je obecným obrazem kanceláře, pekla, nemocnice, Gottova muzea nebo třeba márnice či stanice metra (jak naznačují závěrečná písmena dávaná na stěnu). Všichni a vše splývá do jednoho nepřehledného inscenačního toku.

Přesto stojí za to Gottland ve Švandově divadle navštívit. Je to pokus divadelně zachytit českou společnost v historickém kontextu s ostře kritickým despektem, o kterém se dá a má přemýšlet.

Autor je redaktorem Divadelních novin

Mariusz

Szczygieł: Gottland Švandovo divadlo Praha Režie: Petr Štindl
Hrají: Filip Čapka, Miroslav Hruška
Světová premiéra: 19. března
Hodnocení: 60 %