Frešův Sideman boří romantizující představy o bigbítu

Obsáhlé monografie Deža Ursinyho nebo Collegia Musica doplňuje vynikající knižní rozhovor s Mariánem Vargou. Mohlo by se proto zdát, že Frešovy paměti jsou nadbytečné, zvláště když uváděné studie vycházely mimo jiné i z jeho dobových zápisků, a Sideman je může nanejvýš doplnit.

S minimem odboček a bez zbytečného zacházení k již známým detailům Frešo v chronologickém sledu shrnuje svou hudební dráhu. Věcně, oproti zmiňovaným deníkům tónem o poznání vlídnějším a poklidnějším.

Čtěte také: Kniha skandální performerky Lydie Lunch nabídne nevšednost

Přesto říká mnoho, co jinde zůstalo nevyřčené anebo jen naznačené. Nabourává například dnešní zidealizovanou představu o československém bigbítu. Nejenže připomíná, jak dopadlo živé setkání se zahraniční produkcí, v plné nahotě rovněž ukazuje, do jaké míry dění ovlivňovaly závist, uražená ješitnost anebo nedostatek sebereflexe hudebníků. I vzpomenutí někdejší umělecké nejistoty Radima Hladíka má svou výpovědní hodnotu.

Tyto subjektivní soudy jsou daleko přínosnější, než jakými by byla tisící sonda, kterak fungoval například systém rekvalifikačních zkoušek pro hudebníky. Namísto toho zde figurují zajímavé kapitoly, jež bez nánosu novodobé mytologie objasňují, jak se žilo muzikantům bez profesionálního angažmá.
Je hned několik důvodů, proč se ke knize vracet, byť její role je převážně doplňková. To podstatné totiž již bylo řečeno jinde. Mezi nadstandardní ji však vynáší zpracování fotografické přílohy i autorův věcný styl. I když, jak v deníku Pravda připomíná Michal Jareš, schéma „přišel jsem do kapely, vyhodili jsme… a pak vyhodili mě,“ se v druhé polovině začíná až nebezpečně opakovat.

Autor je spolupracovníkem redakce

Fedor Frešo: Sideman

Vydavatel: Marenčin PT, 2011
Hodnocení: 80 %