Francouzský knižní objev mnoho nového nenabídne

17.3.2011 7:46 |

Sdílet

Není na světě snad jiné země než Francie, v níž by počet literárních ocenění překračoval počet dvou tisíců. Když se v roce 2009 do finálního kola Goncourtovy ceny probila do té doby málo známá prozaička Delphine de Viganová se svým románem Ani později, ani jinde, zrodila se literární celebrita. O kvalitách tohoto díla ale daleko lépe vypovídá jiné ocenění, jež získalo – takzvaná Prix Darcos pro nejlepší „kancelářský román“.

Román sleduje vzájemné míjení dvou osamělých hrdinů střední generace, jejichž dějové linky se v jednom bodě prolnou, aby se vzápětí zase navždy rozvázaly. Třicátnice Mathilde je vdovou a matkou dvou dětí, zároveň je také obětí nepochopitelné a frustrující šikany ze strany svého ředitele. Před čtyřicetiletým Thibaultem se rozplynul sen o kariéře chirurga, jenž při nehodě přišel o tři prsty na ruce. Tito dva bloumají mezi každodenní pracovní rutinou násilně vytyčenými body přelidněnou Paříží.

U de Viganové můžeme pozorovat obecnější trendy vnímání současných děl, jimiž jsou touha po autentičnosti a alespoň přibližné protnutí literární fikce a autobiografie. Autorka totiž strávila několik let v nadnárodní firmě jako analytička trhu, čímž zřejmě její kritika odcizení v pozdně kapitalistické společnosti má získat punc tajuplnosti.

Je však třeba si uvědomit, že dobrá sociálně-kritická díla v literatuře nerezignují na základní kvality psaného textu a jsou především schopná předkládat nová témata či perspektivy. Právě v tomto momentě ale Ani později, ani jinde radikálně selhává, poněvadž recykluje témata stará již několik desetiletí, možná i staletí (odcizení, sebevražednost, užitkový přístup k člověku ve velkoměstě).

Ačkoli jsou tato témata stále aktuální a platná, knize chybí jakýkoliv analytický odstup či naopak schopnost vybudit čtenářskou emocionální projekci. Tomu nahrává i nešťastně zvolený styl psaní, který odkazuje k vypravěčským promluvám francouzských filmů nové vlny či děl nového románu, aniž by si z nich ponechával o něco víc než jen formální metodu, k níž nenachází nosný obsah.

Přestože kniha dokáže čtenáře vtáhnout do děje, nepřináší nic víc než popis situace, která má snad napomáhat podobně postiženým lehčeji snášet jejich nešťastný osud. Mimo jiné totiž přenáší pocit, že také jejich životní poutě mají vlastní literární předobraz.