Filmový režisér Sergej Loznica: Žijeme, jako kdybychom řídili se zavřenýma očima | E15.cz

Filmový režisér Sergej Loznica: Žijeme, jako kdybychom řídili se zavřenýma očima

Iva Přivřelová

Jeden z nejvýraznějších filmových kritiků postsovětského prostoru Sergej Loznica často a rád jezdí na karlovarský festival, který podle něj stále dobře reprezentuje východoevropský film. Letos tam uvedl svůj dokument o koncentračních táborech Austerlitz. Hranou novinku Krotká, s níž v květnu soutěžil na nejslavnějším festivalu v Cannes, doprovodil až na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Drsná alegorie inspirovaná Dostojevským se v říjnu jako první Loznicův film dostala i do české distribuce. 

Kolik v Krotké zůstalo z Dostojevského povídky, u nás nazvané Něžná?

Řekněme, že tam zůstal její duch. Ani jsem ji v titulcích nezmínil, neodvažuji se srovnávat s takovým géniem, jakým byl Dostojevský. Něžnou jsem využil jako počáteční bod. Příběh je jiný, ale jako kdyby obsahoval stejné postavy. Zamyslel jsem se, co by dělaly v jiné situaci. Především bezejmenná žena, které pošta bez vysvětlení vrátí balíček z vězení, kde sedí její manžel. Ona se snaží přijít na to, co se stalo. A jako v každém typickém ruském příběhu to nezjistí.

O tragické odysee člověka, který ztrácí svou důstojnost vlivem různých setkání s lidmi, vyprávěl už váš první hraný snímek Moje štěstí. Vidíte mezi ním a Krotkou spojení?

Ano, přímé. Krotká pojednává o ženském údělu v tomto kraji a Mé štěstí o mužském. Ty dva filmy jsou jako jin a jang, diptych, v němž říkám vše o současné situaci v onom teritoriu. Nechci jmenovat zemi, protože nejde o konkrétní stát. Ostatně ruské autority nedávno oznámily, že každý, kdo se narodil v Sovětském svazu, může dostat ruský pas.

Recenze Ivy Přivřelové: Western v Bulharsku a němečtí dělníci

Vy jste se narodil v Bělorusku, žil na Ukrajině, jakou národností se cítíte být?

Nepřemýšlím o tom. Kdyby ano, musel bych začít rozdělovat, vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl. Mám ukrajinské občanství. Ale některé oblasti jsou kulturně spojené a nelze je oddělit. Nové státy se v nich teprve formují. Nejde o hranice a pasy. Národ vyžaduje myšlenku a rituály, které k ní patří. Něco neviditelného, co lidi definuje jako jednotku, kmen odlišný od ostatních. Myslím, že to byl francouzský filozof Ernest Renan, kdo řekl, že jde o sdílenou ideu, ne o geografii – v době, kdy se v druhé polovině 19. století řešilo po prusko-francouzské válce rozdělení hranic mezi Německem a Francií. Ukrajinský stát pomohla stvořit válka s Ruskem trpícím postimperiálním syndromem. Vytvořila mezi lidmi rozdíly, stala se katalyzátorem. Československo syndromem velkého národa netrpělo a zvládlo se rozdělit bez boje. V Rusku si většina obyvatel připadá jako kolonizátoři.

Budete se kritice Ruska věnovat i nadále?

Další film natočím na Ukrajině. Nevidím mezi postsovětskými zeměmi velký rozdíl, způsob myšlení je v nich pořád víceméně stejný. Ačkoliv na Ukrajině se lidi vrací k životu. Najednou tam je možné přemýšlet za sebe, vyvíjet se. V demokratických státech se lidi chrání bojem za svobodu. Každý totalitní stát chce, abyste zůstali doma v posteli.

Chce se dostat všude, i do vašich snů. Nebo na talíře. Kvůli evropským sankcím Rusko přijalo vlastní sankce proti evropskému jídlu. Nemůžete tam tak teď koupit parmazán nebo rokfór. Co má přitom sýr společného s politikou? Kremlin tím ovšem připomněl, že on tvoří stát a určí, co si v něm můžete koupit. Uspořádal dokonce veřejnou popravu evropského jídla. Buldozery pohřbily do země tuny pomerančů apod. Zní to směšně, ale na lidi to dobře fungovalo.

Stát se nakonec dostane i do snu hlavní hrdinky Krotké. Její postava si nechá od všech dost líbit, není připravená na to, jak s ní svět zachází.

V tomto filmu jsem použil i část z jiné Dostojevského knihy, Idiot. Její protagonista Myškin přišel do Ruska ze Švýcarska. Krotká je trochu jako on, jiná a někdy jako by ani nerozuměla tomu, kde to je. Potřeboval jsem ji odlišit od jejího okolí.

Pečení může být lepší než sex, myslí si režisér Ofir Raul Graizer

Ve filmu se vyskytuje Leninova ulice, staré písně, odkazujete tak na to, že bývalý Sovětský svaz se nevzdává své minulosti?

Leninovy ulice a monumenty v Moskvě pořád jsou. Nyní se znovu budují i Stalinovy pomníky. Na jednu z budov právnické univerzity toto léto pověsili ceduli, že tam Stalin kdysi řečnil. Někteří profesoři kvůli tomu odstoupili. Ovšem minulost, přítomnost, budoucnost, to jsou pro mě abstraktní koncepty. Některé kmeny v Amazonii žijí stále jako v pravěku. Pro nás budoucnost reprezentují Wall Street, Dubaj, CERN - technologický vývoj, dlouhý život, rychlé cestování, digitalizace. Ale platí to?

Myslíte si, že se lidstvo postupně mění?

Bohužel ano. Třeba pod vlivem nových technologií se lidi už nedokážou soustředit. Takže jim nemůžete předkládat dlouhé texty ani hluboké, složité myšlenky, na jejichž vysvětlení potřebujete čas. Psychologové už varují, že generace dnešních dětí vyrůstající s digitálními pomůckami se musí začít učit jinak.

Nezávislých labelů, které to nevzdaly, je stále dost, říká zpěvák Mogwai Stuart Braithwaite

Digitalizace také znamená, že film nabývá jako obrazové médium na vlivu.

Film je důležitý jen v malém procentu, nemá vliv na to, kde bydlíte, jestli máte co jíst a čím topit. Ale obraz a to, jak ho přijímáme, nás začíná ovlivňovat. Stává se novým jazykem vytvářejícím význam.

Vidíte své filmy jako něco, co může lidi ovlivnit?

V životě máme hodně rituálů. Třeba podání rukou nebo ťukání se skleničkami. Už ani nevíme, co je za nimi. Jde o neviditelné věci. Já chci, aby tyto neviditelné věci byly vidět. A cítit. Jestli to někoho ovlivní? Jeden ruský filozof na otázku, jak mu filozofie pomáhá, odpověděl, že filozofie není o praktickém životě, ale někdy vám pomůže přežít. Když totiž rozumíte tomu, jak společnost funguje, jste svým způsobem v bezpečí. Jinak žijeme, jako bychom řídili se zavřenýma očima a drželi nohu na plynu. Tímhle stylem můžete vydržet akorát na poušti - a to jen dokud nedojedete k oceánu.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!