Ecova procházka dějinami a Pražským hřbitovem | E15.cz

Ecova procházka dějinami a Pražským hřbitovem

Ecova procházka dějinami a Pražským hřbitovem
Umberto Eco
• 
ZDROJ: Profimedia
6. prosince 2011 • 06:58
Nejslavnější italský spisovatel a intelektuál dneška Umberto Eco minulý rok napsal v pořadí již svůj šestý román, jehož název Pražský hřbitov v mnohém přitahuje právě českého čtenáře. Díky systematické péči, kterou Italovi věnuje nakladatelství Argo, můžeme v nejnovějším překladu sledovat, jakými kroky se Ecova tvorba vydává tentokrát. Román se stal světovým bestsellerem a podařilo se mu vyvolat pobouřené reakce, především díky svému protižidovskému obsahu.

Bez nadsázky je možné tvrdit, že Eco je autor jednoho románového schématu, jejž naplňuje pokaždé odlišným obsahem. Jeho směsice detailních historických rešerší a detektivní zápletky se objevuje i v Pražském hřbitově. Tentokrát sledujeme zákulisní machinace tajných služeb v druhé polovině 19. století.

Jedinou fiktivní osobou románu je hlavní postava, vyhroceně antisemitský Simone Simonini. Všechny zbylé postavy mají svůj reálný předobraz či jsou kompiláty několika reálně existujících postav. Deníkové zápisky Simoniniho sleduje čtenář v rozvolněné chronologii a týkají se významných událostí italských a francouzských dějin: italské risorgimento, francousko-pruská válka či Dreyfusova aféra.

Ve všech těchto dějinných zvratech se hlavní protagonista vyskytuje jako muž tahající za nitky a sledující úmysly vyšších nadnárodních skupin. Během těchto aktivit vytváří fiktivní Protokoly sionských mudrců, které hrály důležitou roli i v Ecově druhém románu Foucaultovo kyvadlo.

Dokument Protokoly sionských mudrců vyvěral ze silně protižidovských nálad 19. století a nemalou měrou přispěl také k excesivnímu jednání hitlerovského Německa. Ne náhodou se právě v třetí říši dočkal přes dvacet vydání a podnítil Hitlera v boji proti židovskému obyvatelstvu.

Čteme-li pozorně zápisky notáře, falzifikátora a špiona Simoniniho, můžeme odhalit, jak jeho mystifikační strategie připomínají praktiky současného demokratického vládnutí. Generuje rozpory a tím mate své obyvatelstvo, aby nebylo schopno k záležitostem zaujmout jednoznačné stanovisko.

Není také těžké odhalit, jaké morální poselství se sebou nese Pražský hřbitov. Podobně jako ve Foucaultovu kyvadlu totiž lze v pozadí textu vnímat upozornění nad svévolným překračováním hranic jazyka a znaků, jež na sebe váže interpretační chaos. Tento zmatek vyvolává úzkost, jež nezřídka vyústí ve zjednodušující či „konečná“ řešení.

Přestože za novým románem bezpochyby stojí úporná práce, konstrukční schéma nedrží tak pevně jako u nejlepších Ecových románů. V posledku se čtenář brodí textem prosyceným fakty a citacemi, jenž vyžaduje Ecova vysněného modelového čtenáře a který škobrtá a zadrhává se. Typické prolínání esejistických úvah a románového spádu se sice nová kniha stále drží, ovšem grandiózního popularizačního účinku prvotiny Jméno růže Pražský hřbitov ani zdaleka nedosahuje.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Nakladatelství: Argo, 2011
Překlad: Jiří Pelán
Hodnocení: 70 %

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Jan Bělíček
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!