Drama o skutečnosti, která nemá maso, ale krev
Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi. Neboť je to krev z jejich krve, napsal v úvodu svého apokalyptického dramatického eposu Poslední chvíle lidstva rakouský novinář a spisovatel Karl Kraus (1874–1936).
Tragédie o konci lidstva v pěti dějstvích, psaná v traumatickém zážitku vzniku a důsledků 1. světové války, v níž ve 219 scénách vystoupí více než 500 postav a kterou autor psal v letech 1915–1919, se u nás dosud neinscenovala. Uchopit dílo jako celek je vskutku nad síly „obyčejného“ divadla i diváka.
Ani pražské Divadlo Komedie si netrouflo na komplexní uvedení díla. Naopak. Krausovu kritickou esej a dokument o mechanismech válečného běsnění a úloze médií a propagandy v jeho rozpoutávání, zhustilo do tří krátkých aktovek, jež se každá odehrává na rozdílně uzpůsobené scéně. Inscenace je proto určena jen 76 divákům, na jeviště a balkon, kde v jisté fázi večera sedí, se jich více nevejde.
Každý ze tří hostujících režisérů – Thomas Zielinski, Katharina Schmittová a Alexander Riemenschneider – inscenuje „vlastní“ dramatický úsek. Každý zvolil částečně jiný inscenační klíč, celek se však propojuje v až překvapivě kompaktní tvar. Divákovi ani nemusí přijít na mysl, že sledoval tři rozdílné režijní práce.
Schmittová v první části je maximálně strohá, chladně intelektuální. Postavy defilují před divákem jak napíchnutí motýli v botanické sbírce pokřivených charakterů. Právě zde ale nejvíce vyplouvá na povrch základní téma inscenace a v podstatě i Krausova díla – válka je důsledek manipulace se slovem, jež ovládá a řídí politické i společenské dění.
Druhá část režiséra Zielinského připomíná Mannova Mefista. Z politiků, válečníků i reportérky se stávají kabaretní postavy, které se opíjejí a za každou cenu baví, neboť už není nic, co by mohli respektovat.
V závěrečném dějství si herci a diváci pozice vymění. Režisér Alexander Riemenschneider obratně a rafinovaně manipuluje divákem, znejišťuje ho a postupně vtahuje do hry. Herci mnohokrát jako by už končí, opona se zavírá a… byl to omyl, komedie nekončí. Vrcholnou scénou je monolog Jiřího Černého v roli Skeptika. Stojí těsně před diváky, hledí jim do očí a „hlasem shůry“ odříkává závěrečná slova Krausova textu: „Naše výlohy zaplatíte nám ovšem / neb z dějin zmizíte, až bude po všem, / aby zajištěn měly na věky / sféry vesmíru klid svůj pravěký.“
Inscenace je dalším krokem Divadla Komedie v odkrývání degenerativních projevů současné epochy, jež ztrácí ducha a cit. Je kritickým apelem na každého diváka a analýzou mechanismů, jež nás ovládají a které si možná ani neuvědomujeme. Téměř před sto lety je však jasně viděl a důsledně popsal Karl Kraus. Poslední chvíle lidstva v Komedii budiž dokladem, že divadlo může nacházet silná sdělení a jasné postoje.
Autor je redaktorem Divadelních novin
Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva
Divadlo Komedie Praha
Režie: Katharina Schmittová (I. část), Thomas Zielinski (II. část), Alexander Riemenschneider (III. část)
Hrají: Gabriela Míčová, Marek Daniel
Premiéra: 22. dubna
Hodnocení: 90 %







Copyright © 2007-2012 Mladá fronta a.s. Technické dotazy směřujte