Doktor Faustus je skvělý, jen čeká na dotažení formy

V současném českém kulturním prostředí se vyprofilovalo několik divadel a osobností, které se programově věnují existenciálním otázkám v konfrontaci s dějinnými a historickými událostmi moderní evropské civilizace. Mezi ně patří i brněnská Husa na provázku a režisér Jan Mikulášek.

Doktor Faustus
27.4.2012 7:00   |  

Jejich spojení přináší vysoce šťastné a umělecké výsledky. K těm zásadním se přidá i Mikuláškova adaptace jednoho ze základních děl německé literatury 20. století, obsáhlého románu Thomase Manna Doktor Faustus.

Mann začal svůj román psát v době druhé světové války v americké emigraci a dokončil jej a vydal v roce 1947. Připravoval se však na něj přes čtyřicet let. Faustovské téma génia konfrontovaného s ďáblem je pro něj zrcadlem pýchy a pádu celé kultury. Na osudu geniálního hudebního skladatele Adriana Leverkühna, na pozadí modernistické hudby Arnolda Schönberga zachycuje rozklad pevného řádu a konzervativního pojetí životních a uměleckých hodnot vůbec.


Čtěte také: Zakuste krásu avantgardního divadla


Předobrazem mu byl především filozof Friedrich Nietzsche, s nímž má hlavní postava románu řadu styčných podobností.
Mikulášek a Barbara Gregorová v divadelní adaptaci udržují esejistickou formu Mannova díla. Výsledek je tak v mnoha okamžicích zahlcen Leverkühnovými (Robert Mikluš) monology či příběh osvětlujícími úvahami a komentáři jeho přítele a učitele Serena Zeitbloma (Jan Kolařík). Vše se odehrává v bílé modernistické scéně odkazující až na antické chrámy, současně však chladně strohé, modernistické (viz obrázek). Elegantní modernismus a věcný civilismus podtrhují i kostýmy, jež jsou především uniformami charakterizujícími společenskou atmosféru třicátých let minulého století.

Drama se odehrává především ve slovech a ve vnitřních světech postav. Jejich pohyb i chování jsou vysoce stylizované, až kabaretně panoptikální, dekadentní, důležitou roli hraje živá hudba tří hudebníků v levé části scény. Mikulášek dokáže s danou poetikou pracovat velmi důsledně a působivě. V jeho rukopise najdeme odkazy na německé režiséry a choreografy Christopha Marthalera a Pinu Bauschovou či dokonce uměleckého šéfa Husy Vladimíra Morávka. Přesto vytváří vlastní obrazy, jimiž proniká do nitra postav a – ve shodě s románem – mapuje celou epochu pádu a konce jedné společnosti.

Herci Husy na provázku dokážou jeho pojetí s velkým citem, pochopením a přijetím výkladu přenášet na jeviště. Inscenace tak přerůstá v jakési requiem, obřad, jehož postavy jsou hybateli i oběťmi. Mikulášek nikoho nesoudí. Téma výzvy Boha je pro něj výzvou člověka a umělce, zda může či dokonce musí i za cenu rozkladu sebe sama a bolestné smrti překračovat hranice, či na to nemá právo. A – jako Mann – nechává na divákovi, zda je smrt předzvěstí života či apokalypsou konce.

Thomas Mann, Jan Mikulášek, Barbara Gregorová: Doktor Faustus

Divadlo Husa na provázku

Režie: Jan Mikulášek
Hrají: Robert Mikluš, Jan Kolařík
Premiéra: 4. dubna
Hodnocení: 80 %

Autor článku: Vladimír Hulec

Komentáře

Čtěte také

Rusko prý zvažuje deportaci krymských Tatarů. Jejich vůdci nesmí na Krym

Rusko prý zvažuje deportaci krymských Tatarů. Jejich vůdci nesmí na Krym

Ruští pohraničníci nevpustili na Krym vůdce krymských Tatarů Mustafu Džemileva a Refata Čubarova. Džemilev následně uvedl, že se obává o osud menšiny, protože prý existují úvahy o… více

Komerční prezentace

Další weby mladé fronty

Mobilní web