Divadlo Michelu Houellebecqovi sluší

9.3.2010 9:39 |

Sdílet

Život začíná v padesáti, pravda; akorát že ve čtyřiceti končí, zní bonmot Michela Houellebecqua. Ve slavném románu Elementární částice je to výchozí a základní motiv složitě konstruovaného vypořádání se autora s frustracemi současného „posthippiesovského“ období. Totéž také platí pro divadelní adaptaci románu, kterou v režii Jana Mikuláška uvedlo Národní divadlo Brno.

Samo představení je tak jako román filozofickým esejem o rozkladu základních společenských hodnot, o adoraci sexu a o perverzitě pudů a tragických důsledcích sexuální revoluce šedesátých let. O zoufalství samoty a nemožnosti navázání opravdových citů, vztahů a kontaktů v dnešním existenciálně atomizovaném světě. Je esejem o smrti a umírání. Představení je odvážné v práci s erotickými motivy včetně masturbace, invenční v převodu složitých úvah a situací do divadelního jazyka, důsledné v respektu k předloze. Pracuje s maximální ironií, jízlivostí a především se spoustou společenských a kulturních odkazů. Oproti Houellebecqovi není inscenace tak cynická, vulgární ani excentrická. Je spíše monotónně znějícím hořkým žalmem, zoufalým nářkem hlavního hrdiny Bruna nad jeho tělem, životem, touto dobou. Podstatná je celková atmosféra, výtvarný kód i neustálý hudební podkres čerpající jak z klasické hudby tak současné elektroniky.

Režisér Jan Mikulášek obsadil do hlavních postav životem a erotikou otloukaných bratrů „mezi čtyřiceti a padesáti“ Michela a Bruna relativně mladé herce Václava Vašáka a Jiřího Vyorálka. Jiří Vyorálek v roli Bruna je cynický, divoký a krutý. Současně je bolestně tklivý, lidsky něžný a intelektuálně vtipný. Vede diváka odvážnými situacemi a vizemi k nahlédnutím do propastí sexu, lidského bytí a smrti. Pečlivě se slovem a gestem pracuje i Václav Vašák v roli Michela. Schází mu však větší osobitost a herecká nápaditost.

Přes všechnu režijní i dramaturgickou propracovanost se nelze zbavit dojmu, že herci jsou příliš mladí na heuellbecqovský cynismus, osobnostní rozklad a sebevražednou zahořklost. Pro pravdivost inscenace by bylo třeba, aby byli životem fyzicky a především psychicky nejméně o dvacet let poničenější. Pak teprve by inscenace byla existenciálně zralá. Michel Houellebecq říká, že pravda zrovna tak jako elementární částice je nedělitelná, po zhlédnutí divadelní inscenace by se dalo říci, že i věk a zkušenost jsou tak jako elementární částice nedělitelné.