Divadlo by mělo tváří v tvář holokaustu mlčet

21.1.2011 9:02 |

Sdílet

Šoa znamená hebrejsky neštěstí, pohroma, a označuje se tak holokaust. Přeživší se s tímto zážitkem vyrovnávali do konce života. A o svých zážitcích mnozí z nich mluvili. Svou zkušenost sdělit nemohli, mohou jediné – varovat. Dva osudy si vybral ředitel Švandova divadla v Praze Daniel Hrbek a zpracoval je na jevišti Studiové scény. Svou inscenaci nazval Šoa.

Jde o dva rozdílné typy lidí. Křehkou, trochu afektovanou herečku Hanu Pravdovou, která po roce 1948 z Československa emigrovala, a fyzicky trénovaného Miloše Dobrého, po válce vystudovaného chemika a reprezentanta Československa v rugby. Hrbek s dramaturgyní Lucií Kolouchovou mapuje jejich životy a skrze ně i dobu.

Diváci sedí za ostnatým drátem, mezi nimi, do lágru za dráty, vedou koleje. Jsou pokryté botami obětí. Na zemi jsou rozházené kufry, v pozadí stojí klavír. A za ním je už jen holá, cihlová zeď. Prostředí děsivé svou opuštěností, tichem, které řve. Na zemi leží Miloš Dobrý (Miroslav Hruška), za klavírem sedí Hana Pravdová (Zuzana Onufráková). Rozsvěcí se světlo a oba začínají vyprávět své životní příběhy. Žijí v podstatě bezstarostně. Dokud nezačne válka. V listopadu 1941 je Dobrý v transportu do Terezína. Ocitá se tam i Pravdová (tehdy Becková). Dostávají se do Osvětimi, respektive pracovního tábora ve Schwezheide. Nikdy se nepotkají, ač procházejí stejnými místy a sdílejí podobné osudy. Válku přežijí. Jako jediní či jedni z mála ze svých rodin. A po válce zažívají další martyria s návraty do svých domovů.

Jak však takové hrůzy, tragédie a bolesti převést na jeviště? Daniel Hrbek s dramaturgyní Lucií Kolouchovou se pokoušejí o civilní, dokonce místy humorné zpracování. Herci střídmými prostředky rozehrávají krátké situace, mnohé jen převyprávějí. Jsou to dva neprotínající se monology dvou rozdílných osobností. Osudy to jsou mocné a fascinující jak antické tragédie. Jejich zpovědi jsou intimní, vztahují se nejen k šoa a válce samé. Přesto to divadelně nefunguje.

Je to herecky nevěrohodné, buď patetické, nebo ironizující, bez vnitřní důstojnosti, životní důslednosti a apelativní pokory, které mají v sobě jen ti, kteří obdobnými zkušenostmi skutečně prošli. Taková vyprávění nemohou nahradit autentické zpovědi, jak je zachytila řada filmových dokumentů, nejkomplexněji asi devítihodinový film Clauda Lanzmanna z roku 1985 Shoa, vzpomeňme i na nedávné Zapomenuté transporty Lukáše Přibyla. Jakýkoli herecký odstup a rozehrávání akcí – o to se snaží především Zuzana Onufráková – realitu zplošťuje. Patos je nepatřičný, dramatické situace nevěrohodné, ironie a nadhled zrádné. Tematicky jim nelze nic vytknout. Formálně však jsou jen křečovitou, snaživou hrou, která otisky šoa ředí a osudy lidí rozmělňuje. Divadlo by mělo tváří tvář holokaustu mlčet. Za jeho realitou kulhá. A tak na smíchovské inscenaci jsou nakonec nejsilnější, divadelně nejpřesvědčivější a nejvěrohodnější poválečné návraty. Jsou hrůzné, ale současně plné životní trapnosti a dokladem malosti těch, kteří válku v zákrytu svých ras a charakterů přežili.

Autor je redaktorem Divadelních novin