Demosnímky ukazují Boba Dylana bezprostředního a bez příkras

15.12.2010 9:23 |

Sdílet

Pokud zarytý zbožňovatel Boba Dylana najde po desítkách oficiálních alb sílu prokousávat se obsáhlou sérií raritních nahrávek The Bootleg Series, která dospěla k devátému dílu The Witmark Demos 1962–1964, bude spokojen. A to nejen kvůli patnácti dosud nikdy nevydaným písním.

Celkem 47 písní totiž nebylo zaznamenáno kvůli tomu, aby se ocitly na některém z oficiálních alb tehdy nastupující a etablující se osobnosti americké folkové scény. Dylan je – pouze za doprovodu akustické kytary, harmoniky a piana – zvěčnil na pásky pro společnost Leeds Music (v lednu 1962) a poté pro M. Witmark & Sons (mezi lety 1962 až 1964) kvůli jejich přepisu do písemné podoby. Tu pak Witmark nabízel ostatním umělcům k nahrávání, z čehož Dylanovi plynuly autorské honoráře. Touto cestou se ostatně dostal k triu Peter, Paul & Mary jeden z prvních Dylanových hitů Blowin’ In The Wind.

Na podobě nahrávek a neformální atmosféře písní je znát chudoba vybavení studia firmy Witmark ve srovnání s profesionálními studii, kde vznikala oficiální Dylanova alba. Vynahrazuje to ale bezprostřední atmosféra, kdy se Dylan nerozpakuje zakašlat či připojit komentář, takže demosnímky připomínají spíše živý koncert.

Nejcennějším přínosem je ale možnost pozorovat vývoj Dylana v období začínajícím nedlouho poté, kdy jako mladík ve flanelové košili tvořící pod vlivem americké lidové hudby přišel do New Yorku. A končícím těsně před tím, než opustil akustické časy a do ruky už jako jedna z amerických ikon šedesátých let vzal elektrickou kytaru.

Zatímco část písní se ale příliš neliší od jejich oficiálně vydané verze, jiné – i díky doprovodu piana – mají zcela novou polohu, například pomalejší verze Mr. Tambourine Man. Pro dylanology jsou tak demosnímky, mezi nimiž není žádný výrazně slabý článek, a přesto část nikdy nevyšla, bezpochyby cenným přínosem.