Batman je znovu na stopě temného zločinu

23.3.2011 7:53 |

Sdílet

Postava Batmana patří bezesporu mezi ty vůbec nejzajímavější, které komiks světovému písemnictví a mytologii dal. Netopýří muž se vyhýbá hlavním klišé superhrdinů a neoplývá žádnými nadpozemskými schopnostmi ani není svým okolím vnímán jednoznačně pozitivně. Naopak. Je si vědom, že v těžkých dobách je třeba podnikat i nepopulární kroky. Pak se stává „temným rytířem“ bojujícím proti všeprostupujícímu zločinu.

Právě takový je Batman, když jeho příběhy tvoří autorská dvojice Jeph Loeb a Tim Sale. Dokazoval to skvělý Dlouhý Halloween a pokračuje v tom taktéž zdařilá první část další batmanovské detektivky nazvané Temné vítězství.

Batman musí znovu řešit sérii vražd, které tentokrát spojuje dětská hra na doplňování písmenek „šibenice“. Jeden její kousek se nachází na místě každého činu. Komplikací je spousta. Oběťmi jsou vždy gothamští policisté, kteří navíc zrovna Batmana nemusejí. A podezřelých je celá řada. Před první vraždou totiž vybouchl Arkhamský ústav pro duševně choré, v němž byli zavřeni všichni největší šílenci a Batmanovi častí protivníci – Joker, Kalendářový vrah, Sváteční vrah. Uprchl také býválý státní návladní Harvey Dent, který se po nehodě s kyselinou změnil a stal se nevypočitatelným Two Facem. Je to on, kdo likviduje jednoho zkorumpovaného policajta za druhým, nebo za tím vším stojí někdo z obávaného Falconeho klanu?

Lze namítnout, že zápletka a dramaturgie komiksu dost připomíná již zmíněný Dlouhý Halloween. Výtečný způsob vyprávění ale tuto diskvalifikaci hravě vyvažuje. Loeb se Salem dokazují, že komiks nemusí být vůbec přímočarou zábavou. Vytvářejí neustále další vedlejší linie, celý případ kolem „šibenice“ košatí, rozrůstá se do šíře i hloubky, každá další vražda jako by zároveň přibližovala i oddalovala řešení celé hádanky. Dějově je to podpořeno především využíváním odboček či flashbacků, které odkrývají a prohlubují psychologii či motivaci jednotlivých postav.

Tomu odpovídá i výtečná kresba, expresivní a také s častým užitím velmi tmavých barev. Formálně přesné střídání velikostí rámu (detail, celek, americký plán) pak dílu dává ohromně dynamickou podobu srovnatelnou s extrémně rychlým filmem. Oproti Dlouhému Halloweenu ale chybí krásná černobíločervená vyvrcholení jednotlivých částí, která často zobrazovala masakry gangsterů. Už aby vyšel druhý díl a čtenář se mohl dozvědět, jak to všechno dopadne.