Bambušek atomovou inscenací otevírá bolestivé otázky

13.10.2011 7:15 |

Sdílet

V bunkru bývalého hlavního velení protivzdušné obrany Československa v Drnově se třikrát konala performance Uran režiséra Miroslava Bambuška. Jde o třetí díl cyklu Cesty energie, jenž si vytkl za cíl zmapovat historii a současnost těžby uhlí, využívání vodní energie, uranu a ropy u nás.

Na začátku představení se diváci ocitají na jakémsi tajemném obřadu neurčitých mytických postav, možná na setkání přírodních živlů. Postupně se proměňují v kněze, kteří v padesátých letech byli nuceni pracovat v uranových dolech. Představení lze tak chápat i jako poctu těmto obětem.

Duchovní rozměr akce však postupně narušují groteskně pojaté realistické figury a situace. Nejprve tupý sovětský generál (Halka Třešňáková) v typické papuše na hlavě dává rozkazy k těžbě uranu „za každou cenu“ a jeho odvozu do Sovětského svazu za účelem výroby atomové bomby. Poté přichází vědec s cizím přízvukem (Philipp Schenker), který atomovou energii obhajuje z vyššího „vědeckého“ principu. Nehledí na úskalí s jejím dobýváním, banalizuje otázku úložišť odpadu. Objevují se občané nejmenovaného českého městečka, pod nímž má úložiště vzniknout. Nezajímají se o skutečnou problematiku atomové energie a jejích možných nebezpečí.

Ptají se jen po aktuálních výhodách či nevýhodách s úložištěm spjatých. Snadno se nechávají zmanipulovat pokleslými politiky (Miloslav König a Jana Kozubková) zobrazenými jako nevkusně oblečení komerční umělci. Místo diskuze rozdávají buřty a jiné produkty spotřební společnosti. Jako by se divák ocitl ve filmu Český mír.

Čtěte také: Gottlandu chybí čitelnější divadelní forma

Interpretovat akce Miroslava Bambuška není jednoduché. Nelze je chápat jednoznačně, natož přímočaře. Jeho Uran má prvky divadelního dokumentu, ale nese v sobě i rysy aktuálního politického divadla a má i rozměry obřadně duchovní, mytické. Záleží na divákovi, jak si s jednotlivými výjevy poradí. Některé jsou emotivně silné výtvarnou magií, jiné působivé zvukově, občas zas vstupuje do hry opulentní herecká nadsázka a výsměch.

Divák je aktivován už tím, že za akcemi musí do netradičních prostor přijet. Často daleko z města, do míst, která v sobě mají hluboce vryté vrásky historické paměti. Právě tím jsou Bambuškovy akce výjimečné. Vytahují na veřejnost bolestná, často tabuizovaná témata nedávné minulosti, vyprovokovávají k aktivnímu přemýšlení nejen o dobách minulých, ale především o naší přítomnosti, a tentokrát dokonce budoucnosti.

Je třeba obdivovat všechny zúčastněné včetně produkčních a technických složek, s jakou intenzitou a kreativitou do projektu Uran vstoupili. Kolik vlastní „uranové“ energie v ní zanechali. Právě takovými projekty a akcemi se formuje silná umělecká generace, jež je v současné době na vzestupu.