Tanzanií na motorce | E15.cz

Tanzanií na motorce

Tanzanií na motorce
Tanzanie
• 
ZDROJ: Foto Lenka Vaňková

Lenka Vaňková

Při rozhodování, kterou část Tanzanie navštívíme, jsme zprvu váhali – „profláklý“ sever se světoznámými národními parky (především Serengeti a Ngorongoro Crater) a Kilimandžárem je velmi drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Ten vám neuteče, tam můžete jet jako důchodci,“ radí nám známý Dan, který v Tanzanii žije již deset let. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého,“ navrhuje. A my nakonec souhlasíme.

Horší už to být nemůže?

Po pár dnech strávených v Dáresalámu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policisté. Že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme „mzungu“, běloši, v čemž muži zákona spatřují svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 tisíc šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na deset tisíc. Náš první úplatek.

Tanzanie,Tanzanie,Autor: Foto Lenka Vaňková
Cestování po Tanzanii na slabém motocyklu bylo vpravdě dobrodružné

O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou pneumatiku. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam se dozvídáme, že nám z gumy trčí dráty. Výměna nás po velkém smlouvání vyjde na 105 tisíc šilinků, což je pořádná pálka (samozřejmě nás natáhli). Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách chceme konečně odjet, zjišťujeme, že nám chybí foťák. S pomocí šéfa servisu se nám ho podařilo vystopovat v místním baru, kde jej chtěl prodat jeden z mechaniků. Vedoucí servisu nám pochopitelně nepomáhal jen z dobroty srdce – požaduje bakšiš šest tisíc šilinků. Dostane tisíce dva a my konečně můžeme pokračovat v cestě.

Už téměř za tmy dojedeme do městečka Mikese, kde se ubytujeme v jediném místním hostelu. Při zápisu do knihy hostů zjišťuji, že jsme tu za celou dobu existence této knihy jediní bílí návštěvníci. Z prvního dne jsme poněkud rozpačití. Ujeli jsme méně, než jsme chtěli, a utratili třetinu našeho rozpočtu.

TanzanieTanzanieAutor: Foto Lenka Vaňková
Serengeti je snad nejznámější národní park Afriky

Jako v zoo

„Vyjde-li v červenavém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce. Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy. Budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, když poprvé v životě spatří, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí…“ To jsou slova Bernharda Grzimka, německého spisovatele, zoologa a ochránce zvířat, na adresu jednoho z nejznámějších národních parků nejen Tanzanie, ale celé Afriky – Serengeti. Spolu se synem Michaelem se velkou měrou zasloužil o jeho založení v roce 1951.

My jsme sice nenavštívili právě Serengeti a neviděli řvoucího lva ani dvacet tisíc zeber, přesto i mě se sevřelo srdce a stála jsem oněmělá. A to v národním parku Mikumi, čtvrtém největším v Tanzanii. Park byl založen v roce 1964 během výstavby silnice z Morogoro do Iringa. Po té teď jedeme. Za projetí parku se neplatí. Také pokud tudy projíždíte autobusem, neuvidíte
nic. Řidiči tu totiž rozhodně nedodržují povolenou rychlost a řítí se tudy minimálně stovkou. To my na naší motorce jedeme nejvíc čtyřicet, aby nám nic neuniklo.

TanzanieTanzanieAutor: Foto Lenka Vaňková
„Volné pozorování zvěře nebo fotografování je přísně zakázáno,“ hlásá cedule na začátku parku

„Volné pozorování zvěře nebo fotografování je přísně zakázáno,“ hlásá cedule na začátku parku. My hodláme dělat obojí. No co, přinejhorším zaplatíme. Prvních třicet kilometrů zahlédneme jen pár antilop impala. Jsou krásné, ale já se těšila na slony a žirafy. Když už pomalu začínám ztrácet naději, začne to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se vynoří sedm žiraf, hned vedle silnice. Nemůžeme se na ně vynadívat. Vůbec se nebojí, natahují své dlouhé krky a pozorují nás. Nakonec ladně odkráčí.

A pak už to jen graduje. Vtipná prasata bradavičnatá, hejna marabuů afrických, stáda antilop, buvolů i zebry. Asi deset metrů od silnice se pase stádo slonů, takových padesát kousků. A jako bonus jeden pavián. Je neskutečná nádhera pozorovat tato úchvatná majestátní zvířata ve volné přírodě. I naší motorce odpouštím všechny trable, protože tohle opravdu stojí za to.

Tanzanie,Tanzanie,Autor: Foto Lenka Vaňková
Tanzanijská divoká příroda je úžasná

Na ugali v Mangule

Po dvoudenní návštěvě Mikumi se vydáváme na jih, do dalšího národního parku Udzungwa Mountains. Cesta je úžasná. Jsem překvapená, jak je Tanzanie zelená. U silnice si hraje hejno paviánů, ale jsou plaší a utíkají, když na motorce zastavíme. Potkáváme i místní a je neuvěřitelné, co všechno na svých kolech přepraví. Anebo na svých hlavách, které Tanzanci používají místo rukou.

V Mangule je ústředí národního parku. S průvodcem se domluvíme na zítřejší osmou ranní, kdy společně vyrazíme k vodopádu Sanje. Bez průvodce se do parku nesmí. V Mangule si najdeme ubytování a vyrazíme na obhlídku. Po chvíli se k nám přidá muslim jménem Otmar. Diví se, že u nás nežijí opice a ostatní africká zvířata. Dozvíme se od něj spoustu zajímavého o Tanzanii. Třeba to, že tu žije 120 kmenů a každý mluví jiným jazykem. K večeři si v lokální vývařovně dám tradiční tanzanský pokrm – ugali. Donesou mi nevzhlednou hroudu z kukuřičné mouky, k tomu fazole, trochu špenátu a pár kousků hovězího v omáčce. Jak mi ukazuje Otmar, jídlo se jí rukama.

TanzanieTanzanieAutor: Foto Lenka Vaňková
V Tanzanii žije 120 kmenů a každý mluví jiným jazykem

Setkání se zelenou mambou

Ráno si dojdeme pro tradiční snídani – placky chapati pocházející z Indie – a jedeme na ústředí. Po vyřešení problému s placením nám nic nebrání zamířit k vodopádu. Trek začíná 15 kilometrů odtud a nám se nechce platit další dolary za odvoz, proto přemluvíme průvodce, že ho Aleš odveze na motorce a pak se vrátí pro mne. S nelibostí souhlasí.

TanzanieTanzanieAutor: Foto Lenka Vaňková
Tanzanijské děti

Vydáváme se do pralesa. Stále stoupáme a z nás v tom vedru solidně teče. Mnoho rostlinných druhů zde je endemických. A z toho asi 150 je považováno za léčivé. Žije zde také hodně jedinečných plazů, obojživelníků, hmyzu, ptáků i savců. Nejvzácnější, tudíž těžko spatřitelní, jsou endemičtí primáti, červenohlavá gueréza stříbřitonohá a mangabej chocholatý. Největší raritou tohoto parku je ovšem v roce 2005 objevený primát – paviánec kipunji, kterých zde žije pouhých 75 až 250 jedinců. Máme štěstí a vidíme jak paviány, tak guerézy pláštíkové i stříbřitonohé, i když fotit se moc nedají. Nechtěně se však setkáváme i s prudce jedovatou zelenou mambou, která prokličkuje příteli pod nohama a zmizí v džungli. „To se mi tady ještě nestalo,“ říká očividně překvapený průvodce.

TanzanieTanzanieAutor: Foto Lenka Vaňková

Zbytek treku už naštěstí proběhne bez větších dobrodružství a my staneme na vrcholu 170metrového vodopádu Sanje. Je odtud přímo neskutečný výhled. Pak nás čeká koupání pod vodopádem, což je v tomhle vedru vyloženě třešnička na dortu. Sníme si chapati a kolem druhé se vydáváme na cestu zpátky. „Dejte mi dva tisíce šilinků na autobus a můžete mě tu nechat,“ navrhuje průvodce na konci výletu. Asi se mu už nechce jet na motorce. My jsme rádi, že ušetříme cestu i čas, a peníze mu ochotně dáme. Máme za sebou dva úžasné národní parky. Zážitek, na který se nezapomíná.

Autor: Lenka Vaňková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!